Přehled týdeníků
Českými týdeníky listovala Milena Štráfeldová.
Jak uvádí týdeník Respekt v článku o vztahu Čechů k našemu členství v Evropské unii, do poklidných vod českého rybníku spadl kámen v podobě překladu knihy britského euroskeptika Johna Laughlanda Znečištěný pramen. Po hladině se rozběhly kruhy: průzkumem se totiž zjistilo, že obliba Evropské unie mezi Čechy už půl roku trvale klesá a naopak roste odpor proti tomu, aby do ní vstoupili. Ze všech kandidátských zemí si právě Češi přejí členství v unii nejméně. Mezi knihou a poklesem zájmu o Evropskou unii existuje podle Respektu také věcná souvislost. Dílo osmatřicetiletého absolventa Oxfordu o tom, že evropská integrace je omyl, má totiž velký úspěch. Laughlandovu "bibli euroskeptiků" již dříve chválil stínový ministr zahraničí Jan Zahradil. Také Václav Klaus už několikrát převyprávěl její hlavní teze. Nyní se o myšlenky mladého konzervativce z ostrovů opřel i zkušený levicový intelektuál Václav Bělohradský.
Laughlandova kniha vskutku stojí za pozornost, ale neméně zajímavé jsou i důvody, proč se české elitě tak líbí. Podle Laughlanda je sjednocování kontinentu od základu špatný, protože nedemokratický projekt. Zakládající státy unie nezačaly spolupracovat dobrovolně, ale podlehly diktátu shora - Jednak francouzskému imperialismu, a také strachu Němců z vlastní hegemonie v Evropě. Tím byl porušen základní princip mezinárodních vztahů, že totiž vznikají dohodou suverénních států. Jenže evropské zákony jsou nadřazeny vnitrostátnímu právu jednotlivých členských zemí. Stěží pak jde nazvat demokratickým postup, kdy unijní instituce, nezodpovědné občanům, obcházejí národní parlamenty při zavádění právních norem. Zrada tradičního principu tak nejen ničí atributy suverénního státu, ale zároveň likviduje svobodný politický život. Evropská unie demokracii podle Laughlanda ničí, přitom za ni nevytváří žádnou náhradu. A když navíc Evropě místo volených politiků vládnou byrokraté a takzvaní experti, pak není divu, že patnáctka neví, jak dál. Laughland má pravdu, když říká, že Evropská unie je společenství s tisícem a jednou chybou.
Jeho kritika je cenná už z toho důvodu, že tak argumentuje občan vyspělé země s dlouhou tradicí parlamentní demokracie, vládou zákona a liberální tržní ekonomikou. Pokud se však na Laughlandovy výtky podíváme očima českého občana, vyjde nám, že prosazování práva v zemích unie funguje lépe než v Česku, ekonomika je zdravější než v Česku a společnost citlivější vůči ztrátě svobody. Vstupem do evropského spolku si tak Češi polepší, protože splnění oněch bruselských příkazů znamená dostat se na západoevropský průměr, z něhož Laughland vychází.
Podle časopisu Týden snad každého někdy zarazí, když se doslechne, že jeden dostal za vraždu deset let vězení a druhý si má za finanční podvod odkroutit dvanáct. Jakou hodnotu má život člověka vedle ukradených peněz? Odpověď na takovou otázku se nehledá snadno. Ale jen ze samotného srovnání se sousedními zeměmi je jasné, že tresty za vraždy a ublížení na zdraví jsou v Česku příliš nízké. Ruka zákona u nás paradoxně nejtvrději dopadá na nejméně nebezpečné pachatele: malé zloděje, nepozorné nebo nezodpovědné řidiče, podvodníky, neplatiče alimentů... Naopak jsme možná příliš mírní vůči velkým trestným činům, jako jsou brutální nebo několikanásobné vraždy, přiznává soudce Pavel Šámal, který na ministerstvu spravedlnosti připravuje nové zákony. Srovnání s cizinou také napovídá, že je něco v nepořádku. Násilné trestné činy jsou tam totiž výrazně přísněji postihovány než majetkové. Například v Německu je vždy za vraždu doživotní vězení. Ale samozřejmě existuje možnost přísný trest snížit. Obdobné je to i ve Francii. Za podvody hrozí kratší vězení, ale až desetinásobně vyšší pokuty (u nás jsou od dvou tisíc do pěti milionů korun). Sami soudci se však někdy zbytečně obávají udělit vysoké tresty. V případech, kdy jde o skutečně nebezpečného recidivistu, jsou soudci v zemích Evropské unie mnohem přísnější a nebojí se udělit trest na horním okraji zákona," tvrdí ředitelka Vězeňské služby Kamila Meclová. I statistiky dokazují, že dlouhodobých trestů je v cizině ukládáno daleko více než u nás. Sankce za jednotlivé trestné činy určuje trestní zákon. Ten náš je z roku 1961. Od té doby byl čtyřiačtyřicetkrát upravován. Další novela začne platit od příštího roku. Právě z doby komunismu pochází ta malá odlišnost mezi majetkovými a násilnými trestnými činy. Za komunismu byl totiž státní majetek nedotknutelný a posvátnější než lidský život.
