Přehled týdeníků

Výběr z českých týdeníků na 31.3.2001 připravila Eva Petržílková.

Na pořad vlády se konečně dostalo šedesát let staré utrpení. Rada pro lidská práva se totiž hlasitě zastala zapomenutých obětí - těch, kteří se za války ukrývali před deportací do vyhlazovacího tábora, a těch, kdo prošli vojenskými pracovními tábory Slovenského štátu, píše týdeník Respekt a pokračuje:

Ač se to zdá neuvěřitelné, v Čechách se při diskusi o nápravě válečných křivd na tyto lidi zatím nikdy nemyslelo. A přitom jde o příběhy, které svět se zatajeným dechem četl v deníku Anny Frankové či Otty Wolfa. Lidé s podobnými osudy stále žijí mezi námi. Na první pohled by se zdálo, že o jejich požadavku získat statut oběti nacismu nelze diskutovat. Čeští ministerští úředníci to ale vidí jinak: Neměli jste se vyhýbat koncentráku -- říkají lidem, kteří často v šílených podmínkách několik let unikali nástupu do plynové komory. Vláda sice teď ministru Vetchému přikázala ponižující situaci vyřešit, ale jeho úřad nespěchá. Jak uvedl mluvčí ministerstva obrany Milan Řepka lhůta je do konce letošního června, situace se musí podrobně posoudit a proběhnou i konzultace a jednání s experty. V byrokratických termínech jde podle týdeníku o následující: úředníci ministerstva obrany nechtějí dát těm, kdo utekli před transportem do koncentračního tábora, a obětem slovenských vojenských lágrů statut československého politického vězně podle zákona 255 z roku 1946. Letmý pozorovatel by to mohl považovat za banální spor. Výhody takového osvědčení totiž nestojí téměř za řeč: jeho držitel může jezdit zadarmo hromadnou dopravou, stát mu přispívá na telefonní účet a občas na lázně. Podle nového vládního zmocněnce pro lidská práva Jana Jařaba nejde ale o peníze, nýbrž o právo a mravní satisfakci, uvádí týdeník Respekt.

---

Lidstvo je stále závislejší na počítačích a informační síti, konstatuje časopis Týden. Počítače spravují naše peníze, zajišťují dodávky potravin do supermarketů, nejmodernější zbraně jsou ovládány zase - počítači. Tedy stroji. A každý stroj, byť vybavený nejmodernější technologií, je zranitelný. Má svá slabá místa. To je parketa pro zločince, hackery a šílence posedlé mocí. Musíme z nich mít strach? Jsou naše peníze, soukromí a pohodlí v bezpečí? ptá se časopis Týden a pokračuje:

Vlnu spekulací minulý týden vzedmulo oznámení kryptologa společnosti ICZ Tomáše Rosy, že se mu společně s kolegou Vlastimilem Klímou podařilo nalézt chybu, která vede k odhalení klíčů jednotlivých uživatelů elektronického podpisu. V praxi by to mohlo znamenat, že člověk, jenž by se takto zmocnil klíče jiné osoby, by získal právo podepisovat její elektronické dokumenty včetně objednávek a bankovních operací. Přitom dotyčný by si zpočátku nemusel ničeho všimnout. Dokud by mu, dejme tomu, nezmizely všechny peníze z konta. Situace na první pohled vyhlíží dramaticky. Až na to, že oběma kryptologům se podařilo vniknout pouze do jednoho z programů, který se v praxi používá, píše týdeník. Uvádí dále názor kriminalisty zabývajícího se počítačovou zločinností Jiřího Dastycha, podle něhož potenciální prolomení jednoho ze systémů elektronického podpisu není potřeba zveličovat. Advokát zabývající se elektronickou tematikou Michal Kroft v této souvislosti pro časopis vyjádřil názor, že v zabezpečení elektronických systémů patří Česká republika k světovému průměru. Podle něj jsou pro obchodní společnosti největší hrozbou spíše takzvaní vnitřní hackeři. Tedy jejich zaměstnanci, kteří mají přístup do vnitřních systémů společnosti, odkud mohou zcizit citlivé informace nebo v nich provádět nelegální finanční transakce. Týdeník dodává, že katastrofické scénáře, známé z vědecko-fantastických knih, v nichž se dotyčný pomocí internetu vláme do počítačové sítě Pentagonu a nechtěně rozpoutá třetí světovou válku, zatím rozhodně nehrozí. A v Česku už vůbec ne. Důvod? Kvůli komunistickému režimu se u nás komunikační síť začala vyvíjet mnohem později. Češi tak mohli čerpat ze zkušeností, o nichž při vzniku internetu ve Spojených státech amerických neměl nikdo ani ponětí. Proto jsou sítě bank a vládních i státních institucí včetně citlivých resortů obrany a vnitra přísně oddělené od veřejné sítě. Žádný hacker k nim nemá přístup a může změnit pouze stránky, jimiž se prezentují. Nic víc. Přehnané jsou také obavy o bezpečnost domácích počítačů. Hackeři totiž nemají zájem nabourávat se do osobního počítače pana Nováka, který se připojil na internet. Protože si tu jednoduše nemá co dokázat. A představa, že by někdo z České republiky z obývacího pokoje zahackoval tajné servery NATO, je již úplně scestná. Současné připojení je natolik pomalé, že jde o zcela neproveditelnou záležitost. Běžnému uživateli mohou být nebezpečné pouze viry rozesílané pomocí e-mailové pošty, míní časopis Týden.