Přehled týdeníků
Antikvariát, církev a stát se začaly přetahovat o litoměřický rukopis České kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína, pocházející ze druhé poloviny 15. století. Než bude rozhodnuto, kdo z nich má na středověkou literární památku právo, zůstane skvost v depozitu Obvodního soudu pro Prahu 1. Píše o tom časopis Týden s tím, že v této souvislosti připravují právníci litom římskokatolického biskupství určovací žalobu.
Antikvariát, církev a stát se začaly přetahovat o litoměřický rukopis České kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína, pocházející ze druhé poloviny 15. století. Než bude rozhodnuto, kdo z nich má na středověkou literární památku právo, zůstane skvost v depozitu Obvodního soudu pro Prahu 1. Píše o tom časopis Týden s tím, že v této souvislosti připravují právníci litoměřického římskokatolického biskupství určovací žalobu. Osud rukopisu je přitom víc než zajímavý. Podle týdeníku nejprve koncem čtyřicátých let minulého století zmizel z archivu litoměřického biskupství, aby se nečekaně objevil v roce 1999. Do knihovny pražského Národního muzea jej tehdy přinesl muž, doprovázený historikem novojičínského muzea. Petr Mašek z Národního muzea pro časopis Týden uvedl, že rukopis byl asi objeven v pozůstalosti nějakého filologa. Okamžitě se začaly podnikat kroky k odkoupení díla, na čemž se shodla Národní knihovna s Národním muzeem. Než sehnaly peníze, pomohl jim pražský antikvář, který písemnost dočasně odkoupil za 180.000 korun. Do případu ale nyní vstoupilo i litoměřické biskupství. Na policii podalo trestní oznámení pro podezření z krádeže rukopisu a zároveň požádalo o jeho vrácení. Archivář musel odevzdat písemnost policii, od níž putovala do soudního depozitu. Tam čeká na svůj další osud. Biskupství přitom odmítá úvahy, že by mělo za znovunalezený, ukradený rukopis platit. Krádež ale zatím nikdo neprokázal. Pomoc při řešení případu zřejmě nelze očekávat ani od ministerstva kultury, které předloni Národní knihovna marně žádala o finanční příspěvek na rukopis. Mluvčí ministerstva Dita Fuchsová podle časopisu Týden uvedla, že Pulkavova kronika je zachována ještě v dalších opisech a vykupování takových děl není prvořadě důležité.
Česká vláda věnovala letos na rozvojovou pomoc 200 miliónů korun, což je oproti loňské třetině miliardy výrazné zeštíhlení položky, která by měla pomoci lidem v chudých zemích. Jak podotýká týdeník Respekt, zato v přijímání pomoci je Česko velkorysé - jen z evropského fondu Phare putuje do Čech každý rok dvě miliardy korun. Peníze přidělené vládou na humanitární projekty putují na konta humanitárních organizací a společností, které se zabývají humanitou. Například společnost při České televizi Člověk v tísni získala letos od státu jeden a půl miliónu korun na budování nemocnic v Afghánistánu. "Pro nás je to relativně levné, ale tam na místě to hodně pomůže," řekl RespektuŠimon Pánek, jeden z vůdčích pracovníku společnosti Člověk v tísni. Česká republika se přitom jako člen organizace nejbohatších států světa OECD zavázala rozvojovým zemím pomáhat. OECD doporučuje svým členům vydělovat na pomoc chudým oblastem necelé jedno procento z hrubého domácího produktu, což v současné době dodržují jen skandinávské země. ČR tuto částku od poloviny 90. let neustále snižuje: ze 650 miliónů v roce 1995 na loňských 350 a letošních 200 milionů, což je 0,011 procent HDP, píše týdeník. Jak řekl Respektu mluvčí ministerstva zahraničí Aleš Pospíšil, jeho úřad se snažil prosadit vyšší částku na humanitární pomoc, ale ministři ostatních resortů to nepovažovali za prioritu. Z 49 schválených programů jde většina na pomoc postkomunistickým zemím, například sedm je pro Ukrajinu, pět pro Vietnam, čtyři pro Mongolsko. Podle Petra Halaxy z Rozvojového střediska Ústavu mezinárodních vztahů mají ministerstva své tradiční partnery a těm dávají přednost. Nejviditelnější je tento trend na ministerstvu průmyslu a obchodu, které tímto způsobem rozdělilo 44 miliónů korun, píše list. Z nich šla podstatná část na školící centra ve Vietnamu, který však podle Halaxy potřebuje jiné věci než pomáhat průmyslu, jenž je zde na relativně dobré úrovni, dodává týdeník Respekt.
Populární překladatelskou anticenu Skřipec letos dostal Michal Zítko, v současnosti jeden z nejznámějších českých nakladatelů. Podle časopisu Týden je to ovšem popularita pochybné pověsti: "Zítko na ni sám zadělává ať už úmyslně či nikoli svými přehmaty a chybami, z nichž většina pramení ze snahy co nejrychleji na vydávaných knihách zbohatnout," míní týdeník. "Pekuniární motivace stála za vydáním Mein Kampfu, které mu vysloužilo soudní proces, ale také tučný zisk, za vyfouknutím poslední knihy Josepha Hellera jeho tradičnímu českému nakladateli (překlad dopadl katastrofálně) i za nejnovějším povedeným kouskem, prvními dvěma svazky série Osm digestů světových autorů. Oč se jedná? Digest je počeštěný anglický výraz a označuje zkrácení. Zde konkrétně zkrácení významných děl světových klasiků: Shakespeara (Hamlet), Swifta (Gulliverovy cesty), Huga (Chrám Matky boží) či Bulgakova (Mistr a Markétka). Zítko na to nepřišel, tahle novinka k nám přišla z USA a už několik let ji tu prosazuje nakladatelství Readers Digest. To se ale zatím naštěstí věnuje autorům literatury spíše masové, jíž to možná zas tak neublíží. Ostatně se traduje, že některé americké romány jsou dlouhé z jednoduchého důvodu: honoráře jsou určovány od počtu stránek. Takže když dejme tomu z McBainovy detektivky vypadne nějaký popis prostředí nebo část policejní expertizy, sváteční čtenář to ani nepozná. Readers Digest to navíc dělá relativně citlivě a dobře, jestli lze něco takového u mrzačení literatury říci. To Zítko a jeho lidé se s tím nemazlí. Dostanou počet stránek, do nichž se výsledný text musí vejít, a jedou: tady větu, tady odstavec, tady pět stran. Pak to po sobě přečtou a doplní, co jim připadá nejasné: ale víckrát než jednou to asi nestihnou," píše týdeník. "Jak jinak si vysvětlit, že v některých digestech postava vchází do místnosti, kde už tři stránky hovoří, že občas je zabit někdo jiný než v předloze a že některé dialogy jsou nahrazeny berličkami "moc jsme jim nerozuměli" nebo "nedávalo to smysl". Horší je, že Zítko nejenže vykrádá klasiky, ale obírá také žijící překladatele, z jejichž práce své digesty pořizuje; pochopitelně bez jejich vědomí. Tady už nejde jen o neumětelství, ale o podloudné obohacování na práci jiných," poznamenává týdeník. Lépe než Skřipcem asi na takové vykuky upozorňovat nejde. Nakonec ale možná Zítkovy ostudné texty budou k něčemu dobré. Napálení čtenáři třeba pochopí, že příště mají nakupovat od nakladatelství, která dělají knihy poctivě," uzavírá Týden.