Přehled týdeníků
Na kladenské haldě Barré je stonásobek bezpečného množství rakovinotvorných látek. Tak nezakryté vyjádření z úst státních expertů veřejnost zaskočilo. Lidi, kteří žijí přímo pod doutnající haldou, však ne. Jak píše časopis Týden, u většiny z nich našli lékaři v uplynulých dvou letech nádor. Zdejší okolí přitom nevypadá nikterak hrozivě. Přízemní domky utopené v zeleni, upravené zahrádky, kolem dokola borové lesy. Dokonce i na úpatí haldy, kterou místní lidé považují za zdroj smrtelných onemocnění, zpívají ptáci. Idyla trvá pokud obcházíte návětrnou stranu haldy.
Na kladenské haldě Barré je stonásobek bezpečného množství rakovinotvorných látek. Tak nezakryté vyjádření z úst státních expertů veřejnost zaskočilo. Lidi, kteří žijí přímo pod doutnající haldou, však ne. Jak píše časopis Týden, u většiny z nich našli lékaři v uplynulých dvou letech nádor. Zdejší okolí přitom nevypadá nikterak hrozivě. Přízemní domky utopené v zeleni, upravené zahrádky, kolem dokola borové lesy. Dokonce i na úpatí haldy, kterou místní lidé považují za zdroj smrtelných onemocnění, zpívají ptáci. Idyla trvá pokud obcházíte návětrnou stranu haldy. Jakmile ji necháte za sebou a zafouká vítr, začnete se dusit. Asi jako u děravého kouřovodu, kterým uniká dým z kamen. Jak se vlastně halda probudila? Stalo se tak v osmdesátých letech, kdy si zde lidé začali budovat chatky a kopat stále hlouběji do země. Uhelný kal, který desítky let odpočíval v útrobách haldy, ucítil závan čerstvého vzduchu. Když halda v roce 199 vzplála, místní to příliš nepřekvapilo. Věděli, že hromada ukrývá kromě hlušiny i tuny uhlí. Hašení požáru trvalo několik měsíců a stálo desítky miliónů korun. Mají lidé z úpatí hlady Barré šanci na odškodnění? Podle časopisu Týden se mohou inspirovat příběhem pětadvaceti žen ze sicilské Manfredonie, kterým se nelíbilo spalování hořlavých plynů v nedaleké továrně. Neodvolávaly se však na jejich přímou zhoubnost, ale na strach a stres. Uspěly a v roce 1998 si od Evropského soudu pro lidská práva každá z nich odvážela deset miliónů lir.
Připadají vám lidé z dobových fotografií z počátku dvacátého století jako z jiného světa? Jak píše Týden, není to jen tím, jak se česali a oblékali. Podstatně se od nich totiž lišíme v mnoha ukazatelích. Máme jiný tvar hlavy, odlišné tělesné míry a především předky značně převyšujeme. Češi se začali výrazně měnit v druhé polovině dvacátého století a mění se dál. Každých deset let se tělesná výška české populace zvyšuje v průměru o jeden a půl až dva centimetry. Kdyby to šlo takhle dál, za sto let by průměrná česká žena měřila kolem metru osmdesáti a průměrní muži by měli bez několika centimetrů dva metry. Podle vědců dochází ke zvyšování, popřípadě snižování výšky člověka ve vlnách. Velkou roli podle nich sehrál rozvoj měst. Ta růst urychlují, protože více mobilizují nervovou soustavu, podotýká univerzitní antropolog Josef Wolf. S výškou postavy navíc přímo souvisí vzdělání a vzdělanější vrstvy se koncentrují ve městech. "Když budete hledat nejvyšší lidi v republice, musíte jet do Prahy a v Praze zajít mezi vysokoškoláky. Mezi nimi jsou to lékaři a tělocvikáři," vypočítává Josef Wolf. S tím, jak jsme vyrostli kontrastuje sedavý způsob života. Nejhůře jsou na tom děti, které často ani nezasunou nohy pod školní lavici a na nízkých židlích se neúměrně hrbí. Ani v dospělosti však urostlí lidé nemají vyhráno. Když se posadí v tramvaji, musejí strkat nohy do uličky, protože mezera mezi sedadly je příliš krátká. A jak se budou lidé dále měnit? Změnu by mohla přinést razantní změna životních podmínek, jako je radioaktivita či neuvážené genetické pokusy. Plešatí bezzubí obři, kteří se budou dožívat tří set let, se z nás jinak údajně nestanou, dodává časopis Týden.
Na zemi již neexistuje osmitisícovka, na jejíž vrchol by nevstoupil český horolezec. Jak píše časopis Týden, poslední z nich, třetí nejvyšší horu světa Kančendžengu, slezla trojice Zdeněk Hrubý, Radek Jaroš a Martin Minařík. Každý člen výpravy měl už alespoň jednu z královských hor za sebou. Výprava začala 28. března. Podle vlastních předpokladů se měli horolezci dostat na vrchol někdy mezi 20. a 25. květnem. Drsné počasí je však pohánělo ještě víc. Uprostřed sněhové vánice se vítr uklidnil jen na dva dny, které bylo třeba využít. A tak se 13. května z posledního výškového tábora vypravili Hrubý s Minaříkem. Na samotný vrchol však došel jen Minařík, protože Hrubý se kvůli omrzlým prstům musel velkého zážitku vzdát. Další z trojice Jaroš se ke zdolání posledního úseku cesty odhodlal den po Minaříkovi. Oba horolezci nevystoupili až na skutečný vrchol. Podle tradice se zastavili dva metry pod ním, protože výstup na nejvyšší bod svaté hory by rozhněval místní bohy. Ti by je pak možná nepustili dolů. Horolezci absolvovali výstup bez nosičů a kyslíkové láhve. Pro českou výpravu byla cesta na Kančendžengu nejtěžší zkouškou a nikdo z nich se sem už nechce vrátit.
