Přehled týdeníků
Časopis Týden si dělá ve svém hlavním tématu legraci z politiků, kteří neuspěli ve volbách a nyní hledají práci. Přihlásí se snad na pracovní úřady? I takové případy z minulosti známe.
Časopis Týden si dělá ve svém hlavním tématu legraci z politiků, kteří neuspěli ve volbách a nyní hledají práci. Přihlásí se snad na pracovní úřady? I takové případy z minulosti známe.
S nedobrovolným opuštěním vysoké politiky se nyní vyrovnává řada jejích nedávných aktivních účastníků. Po sněmovních volbách zůstala totiž, jak už to bývá, řada zkušených obhájců našich zájmů "na ocet". Ani parlament, ani vláda nejsou nafukovací, a tak se brány vysoké politiky znovu neotevřely pro některé známé tváře. Mezi ně patří třeba Marek Benda (ODS), Zdeněk Jičínský (ČSSD), Jiří Payne (ODS) nebo Karel Březina (ČSSD), který sice poslancem nebyl, ale upoutal na sebe pozornost jako nejmladší ministr v české historii. Pozici neuhájila ani taková esa české politiky jako je Václav Klaus. Musel opustit křeslo předsedy sněmovny, poprvé od začátku politické kariéry je jen obyčejným poslancem a spolu s ODS se nemůže těšit z dřívějšího podílu na moci. Ti všichni a řada dalších se nyní musejí potýkat s novou realitou.
"Aklimatizace mi dala dost práce, protože lidé na mě hleděli jako na přízrak. Dělalo mi problémy se normálně pohybovat po městě. Někteří lidé mi říkali, kde máte auťák, kde máte ochranku,"
2 Vzpomíná na dobu po odchodu z křesla předsedy české vlády v roce 1992 Petr Pithart. V "civilu" ale stejně nevydržel, na politickou scénu se musel vrátit. Sebral všechny síly a v roce 1996 se dostal mezi první senátory. Letos mu končí volební období a už pokukuje po prezidentském křesle.
I když každý politik musí vzhledem k jasně určeným cyklům volebních období počítat s tím, že po volbách může končit, mnohý prožívá po neúspěchu podobné pocity, jako když obyčejného občana propustí z práce. Navíc z práce, která mu zajišťovala vliv, slávu a velké příjmy. Bývalý ministr dopravy Jindřich Vodička se po pádu z politických výšin dlouho trápil. Dokonce se přihlásil na úřad práce a o nějaké teplé místečko prosil z titulní strany bulvárního deníku Blesk. Tak by jistě nechtěl dopadnout veterán politické scény Jiří Payne. Iluze si ale o nové skutečnosti po ztrátě poslaneckého mandátu nedělá.
"Musím se přiznat, že propadám smutku. Již týdny odepisuji na inzeráty, ale bezvýsledně. Vůbec netuším, co budu dělat. Asi se na nějaký čas budu muset nahlásit na úřad práce,"
Posteskl si Jiří Payne už před volbami. Věděl, že jen zázrak by ho ze špatného místa na kandidátce vrátit zpět do sněmovny, kde patřil s podobně odepsaným kolegou Bendou přes dvanáct let k těm pracovitějším. V tvrdém, nijak rytířském boji o volitelná místa na stranických kandidátkách ale neuspěl.
"Šel jsem do politiky jako do služby, myslel jsem si, že je pro český národ potřeba něco udělat,"
svěřuje se Marek Benda s pohnutkami z roku 1990.
"Splnil jsem povinnost, vracet se už nebudu,"
slibuje nyní. Marek Benda téměř dva měsíce po volbách zatím nemá zcela jasno, jak se bude živit. Je prý šťastný, že se konečně dokáže naplno věnovat rodině a obavy z budoucnosti nepřiznává. V jednom si je totiž naprosto jistý: Hodlá politiku dělat nadále. Sněmovna byla podle něj jen jedním místem, kde ji člověk mohl realizovat. Dočetli jsme se v časopise Týden.
Proč se zastřelil Vlastimil Brodský, vysvětlily jeho děti. "Byl to člověk, který svůj život prožil velmi elegantně a hrozně se obával neelegantního finále. Nechtěl být ani blízkými, natož médii přistižen v situaci pro něj nedůstojné, kdy se necítí ve formě, nebo si je dokonce vědom, že v ní není," píše Pavel Matocha v časopise EURO.
Problém, kdy odejít, neřešíme ale jenom na této nejzazší hranici. Odejít, či ještě chvíli zůstat? Často jsme svědky, jak tuto hamletovskou otázku řeší lidé na veřejné scéně.
Aktuálním příkladem je Jan Kavan, předseda Valného shromáždění OSN, a poslanec ČSSD. Poslední skandál jeho bývalého blízkého spolupracovníka Karla Srby, kterého Kavan dával za vzor všem úředníkům, totiž narostl i na Českou republiky do neúnosných rozměrů. Obvinění z objednání nájemné vraždy, milionové úplatky za státní zakázky a nevysvětlený původ majetku v hodnotě desítek milionů korun je už silná káva.
Jenže Jan Kavan není Vlastimil Brodský a neumí odejít s noblesou. Naopak. Vzhledem ke své minulosti to evidentně není stydlivý člověk, který by si dělal starosti, že nakonec odejde s ostudou. Poté, co naboural několik automobilů a policistům se zdálo, že řídil pod vlivem alkoholu, odmítl dechovou i krevní zkoušku s odkazem na svoji poslaneckou imunitu. Po zveřejnění obvinění, že z něj byl cítit alkohol, Kavan bez uzardění prohlásil, že si maže záda francovkou. Když sám bezdůvodně obvinil svého předchůdce v Černínském paláci Josefa Zieleniece, že uplácel novináře, pokoušeli se jeho podřízení (i zde v hlavní roli vystupoval Karel Srba) získat pro to falešné důkazy zastrašováním a vydíráním ředitele Štiřínského zámku. Nakonec dotlačen k omluvě si Kavan přesto neodpustil trapný dodatek, že určité pochybnosti si přesto ponechává. A mohli bychom pokračovat kauzou Českého domu v Moskvě, nebo třeba jeho sporem s publicistou Benjaminem Kurasem, který skončil soudním verdiktem, že Jan Kavan je lhář.
Touha zůstat za každou cenu ale není jen trapná. Je především znamením, že mnozí naši politici nasákli totalitou víc, než jsou si ochotni připustit. Jedním z významných rozdílů mezi většinou demokratických a totalitních politiků je právě umění odejít versus přesvědčení o vlastní nepostradatelnosti, píše Pavel Matocha v týdeníku EURO.
