Překvapilo mě, jak tu fungují zákony, říká Volyňská Češka Ludmila Bobrovská

Ludmila Bobrovská

Před dvěma lety začali přijíždět do Česka Volyňští Češi. Důvodem byl konflikt na Ukrajině. První měsíce trávili v zařízení ministerstva vnitra v Červené v jižních Čechách. Byla mezi nimi i Ludmila Bobrovská s rodinou. Po dvou letech jsme se s ní setkali opět, abychom zjistili, jak si v Česku zvykla.

Sešli jsme se v Charitě ČR, kde Ludmila Bobrovská našla práci. A vrátili se do doby, kdy o přesídlení doma uvažovali. Co rozhodlo?

„Rozhodla rodina. Máme velkou rodinu. A když nám dcery oznámily, že by chtěly přesídlit do České republiky, tak jsme měli rodinnou poradu. Já jsem jim řekla: pokud pojedeme, tak všichni, nebo zůstáváme na Ukrajině. Když chtěla většina odjet do České republiky, tak jsme se rozhodli, že jedeme všichni“.

Jak dlouho jste byli v Červené?

„Byli jsme tam krátce. První dvě dcery přijely o dva měsíce dřív, v březnu, a už měly práci. Pracovaly ve skladu firmy Lego. Práci jim našla naše snacha, která nám velice pomohla. Když jsme my ostatní přijeli za dva měsíce, tak už jsme taky měli pro děti přislíbenou práci, takže jsme ve středisku v Červené byli jen měsíc“.

Vy jste začala pracovat v Charitě, kde pomáháte krajanům s příjezdem. Seznamujete je s tím, co tu na ně čeká. Jak se vám podařilo najít v práci v Charitě?

„Jsem velice vděčná vedoucí Střediska migrace paní Porche. Nejdřív jsem pomáhala v Charitě s ruštinou jako dobrovolník. Jezdila jsem jako tlumočnice do Červené. Jeden kolega, který tam za klienty jezdil, sice rusky rozuměl, ale nemohl se domluvit. Tak jsem mu v tom pomáhala. Pak mě vzali na půl úvazku jako administrativní pracovnici a na půl úvazku jako pracovnici v sociálních službách“.

Co pro krajany děláte, když přijedou?

„Nejdřív za nimi jedu na nádraží nebo na letiště. Pak následuje úvodní konzultace, ze které se dozvědí, co se s nimi bude prvních čtrnáct dní dít, kam se musí dostavit, jak život v Červené funguje, na co mají právo, co mají dělat, jak si objednávají jídlo, jak půjdou děti do školy, a tak dále“.

Ukrajinští Češi v Červené nad Vltavou,  zleva: Ludmila Bobrovská,  Marina Jelinek,  Vadim Hnojílek a Karel Vintr | foto: Loreta Vašková

Jak rychle se jim podaří najít si v Česku práci?

„Teď už je to lehčí, protože tu má spousta krajanů příbuzné nebo známé. Před příjezdem už jim něco hledají. Teď to trvá dva a půl až tři měsíce“.

Jsou soustředěni v některých oblastech nebo už se krajané rozprostřeli po městech a obcích po Česku?

„Už se rozprostřeli po Česku. Karlovy Vary, Mělník, Soběslav a samozřejmě Tachov?“

Proč Tachov samozřejmě?

„Většina krajanů, kteří přijeli ze Záporožské oblasti z české vesnice Čechohrad, se přestěhovali do Tachova. Pak se říkalo, že to bude Tachovhrad“.

Tachovské náměstí s kostelem | foto: Ondřej Koníček

Máte nějaké spřátelené firmy, které jsou s krajany spokojeny a poptávají třeba další?

„Ano, těsně spolupracujeme s GZ Media v Soběslavi, s firmou Linet ve Slaném, Synthesií v Pardubicích, a s podniky v Tachově. Uvedu vám příklad dvou zdravotních sester, které přesídlily do Prahy. Pomáhali jsme jim najít práci v nemocnici Královské Vinohrady a podařilo se nám to. Jedna pracuje na operačním sále, druhá na urologii. Už mají uznané diplomy a připravují se na zkoušky. Obě jsou spokojené a jsou vděčné personalistům, kteří jim velice pomohli“.

Jsou nějaké případy, že příjezd do Česka krajany zklamal?

„Jenom málo rodin. Před dvěma měsíci jsme počítali, kdo se vrátil na Ukrajinu. Bylo to 35 lidí a přijelo jich sem 650“.

Znali jste už Česko z osobní zkušenosti, když jste se sem rozhodli přijet?

„Já jsem poprvé přijela do ČR v roce 2005 na kurz českého jazyka do Dobrušky. To byla moje první návštěva Česka. Od roku 2006 jsem se dvěma dcerami jezdila na krajanský festival. Pak jsem se ještě dvakrát zúčastnila metodiky výuky češtiny jako cizího jazyka. A od roku 2010 tady bydlí můj syn s rodinou. Jednou ročně jsme byli v Česku“.

Takže vy jste sem už jela jako domů.

„Ano, já jsem vždycky říkala, že mám pocit, že jsem tu žila, jenom jsem tu dlouho nebyla“.

Jaká byla vaše profese, když jste pracovala na Ukrajině?

„Vzděláním jsem učitelka ukrajinského jazyka a literatury. Mám bohaté zkušenosti, protože jsem pracovala 23 let v mateřské školce jako učitelka, pracovala jsem i na základní a vysoké škole“.

Bylo v Česku něco, co vás překvapilo ať už mile nebo nemile?

„Překvapilo mě to, že na rozdíl od Ukrajiny tady fungují zákony. Když člověk něco potřebuje, tak si to vyřídí, hned a rychle“.

A nemilé překvapení?

„Zatím mě nic nepotkalo“.

Teď budeme mluvit o běžném životě. Jak vám chutná česká kuchyně?

„Českou kuchyni znám od malička, protože jsem se narodila v české vesnici Bohemka. Maminka i babička pekly buchty, vařily se knedlíky. Mě nepřekvapilo nic“.

Buchty  | foto: Kateřina Piorecká

Co děti? Našly si všechny práci?

„Děti jsou spokojené. Starší dcera pracuje ve svém oboru. Je učitelkou v ruské mateřské školce. Další dcera vystudovala obor tepelná fyzika a energetika. Potvrdila si diplom, a až si trošku zlepší češtinu, tak si bude hledat práci ve svém oboru. Další dvě dcery mají taky vysokoškolské vzdělání, ekonomika podniku, tak uvidíme do budoucna“.

Není pro některé krajany, pokud ještě nemají tak dobrou češtinu, určitým zklamáním, že nemohou najít práci ve svém oboru?

„Oni jsou na to připraveni. S klienty děláme strukturovaný rozhovor, je tam kolonka vzdělání. Většina má vysokoškolské. Ale ví, že si zpočátku nenajdou uplatnění ve svém oboru, protože neumí česky. Všichni říkají, budeme pracovat manuálně, a dál se uvidí“.