Při učení češtiny si můžete dny v týdnu i zarapovat
V uplynulých dnech se do Prahy sjeli vyučující češtiny z řad krajanů, aby se zde zúčastnili dvoutýdenního kurzu metodiky výuky. Kurz byl určen učitelům, kteří učí dospělé krajany, pedagogům v Českých školách bez hranic a dalších podobných školách pro výuku dětí.
Na jedné z hodin se například dozvěděli, jak se dá učit i na základě písniček.
„Je tam refrém lá, lá, lá. I ti nejslabší, kteří si myslí, že jim čeština nejde, tak na lá, lá, lá jakýkoliv text zazpívají. Dodáváme tak motivaci i těm slabším. Rytmicky je to písnička, která je pro ně velmi dobře zvladatelná.“
Učitelé se od lektorky také dozvěděli, že se dny v týdnu lépe zapamatují třeba tak, že si je studenti zarapují.
Ročně je na kurzu poskytováno 20 stipendijních míst. Účastníci absolvují dvoutýdenní intenzivní výuku metodiky češtiny, navštíví také odborná pracoviště.
Milan Kučera: Chci, aby lidi začali mluvit. Gramatika je pro mě okrajová.
Jedním z učitelů je Milan Kučera, který učí dospělé krajany v Austrálii. Jak se k tomu dostal?
„Musím poděkovat svému třídnímu ze základní školy. Čeština mě vždycky bavila, ale nikdy jsem se k učení nedostal. Před třemi či čtyřmi roky mě na facebooku oslovila kolegyně, která vede kurzy pro dospělé, tak jsem říkal, že to zkusím, i když jsem neměl žádné zkušenosti. Zalíbilo se mi to a od té doby to dělám.“
Jaká byla úroveň vašich dospělých žáků?
„Různá. Od úplných začátečníků po hodně pokročilé studenty.“
Jak probíhá vaše příprava? Co si chystáte, když máte hodinu?
„Vzhledem k tomu, že nemám pedagogické vzdělání a zkušenosti s výukou češtiny jako cizího jazyka, tak se soustřeďuji na konverzaci. Většinou si připravuji nějaké zajímavé texty, nebo články z novin a snažím se se studenty co nejvíc povídat. Gramatiku dělají jednou za 14 dní a jednou za 14 dní mají konverzaci se mnou. Gramatika a vysvětlování češtiny je pro mě okrajové. Mým cílem je, aby začali mluvit. Když dělají chyby, tak se je snažím opravit, ale není to hlavní cíl mojí výuky. V Perthu moc dobře funguje český a slovenský klub v západní Austrálii. O víkendech se dělíme o prostory s českou školou v Perthu pro děti a v týdnu máme pronajaté prostory v komunitním centru. Dělíme se s ruským klubem. Všichni moji studenti mají buď české partnery, nebo partnerky, takže jsou zapojeni do činnosti klubu celoročně, nejen o těch hodinách.“
Český spolek v JAR teprve vzniká a uvítal by učitelku
Zuzana Matoušová Done žije v Jihoafrické republice a s učením češtiny pomáhá dětem.
„Scházíme se jednou za měsíc a připravujeme programy pro děti. Písničky a hry, aby se češtiny nebo slovenštiny nebály. Máme některé děti, které třeba česky vůbec neumí, nebo se s češtinou nesetkaly, protože si rodiny myslely, že jsou izolované. V budoucnu doufáme, že nejdeme paní učitelku, kterou nemáme. Nikdo z nás rodičů, kteří se dětmi zabýváme, není učitel. Doufáme, že jednou mezi námi najdeme učitelku jak češtiny, tak slovenštiny, která nám pomůže děti učit.“
Co vás přivedlo do Jihoafrické republiky?
„Přestěhovali jsme se tam před dvěma lety s manželem, který se chtěl vrátit domů. Chtěl být nablízku svým rodičům, kteří už jsou starší. Máme dvě děti a chtěli jsme, aby měli šanci se s nimi poznat. Když jsme byli v Londýně, tak manžel studoval spisovatelství a byl muž v domácnosti. Já jsem doktorkou se specializací na autismus a intelektuální postižení. S manželem jsme spolu šestnáct let. Do Jihoafrické republiky jsme jezdili docela často, ale jezdili jsme hlavně do Durbanu. Teď jsme si vybrali Kapské Město, se kterým jsme neměli žádné zkušenosti a říkali jsme si, že když začneme od začátku, tak začneme spolu.“
Když se jezdí na návštěvy, tak je to jiné, než když se v tom státě žije.
„Byl to veliký rozdíl. Najednou jsme museli začít platit účty a hledat si práci. Původně jsme si mysleli, že práci najdeme rychle, ale oba jsme s tím docela zápasili. Já momentálně pracuji pro židovskou společnost jako manažer a zabývám se také lidmi s autismem, dělám preventativní péči.“
Vy jste také založili česko-slovenský spolek. Kolik vás v něm je?
„Momentálně je v něm 39 rodin. Scházíme se jednou měsíčně, je mezi námi asi 25 dětí, když se sejdeme. Zpočátku mně bylo řečeno, že čeští a slovenští rodiče v mém věku v jižní Africe nejsou. Ale pomocí facebooku a různých médií jsme získávali více a více rodin. Dneska jsem například tady na kurzu zjistila, že je tam další rodina, o které jsme nevěděli.“
Věděli lidé, že jsou tam další rodiny, nebo si mysleli, že jsou v JAR osamocení?
„Hodně lidí si myslelo, že jsou osamocení. Ani nevěděli, že bydlí dva baráky od sebe. Náš spolek teprve začíná, ještě se musíme registrovat. Zatím si všechno děláme sami, ale česká ambasáda nám vychází vstříc, což je úžasné. Složité je to s financemi. Tím, že ještě nejsme registrovaní, tak finance žádné nemáme. Je štěstí, že nám česká ambasáda poskytla prostory. Doufáme, že se rozrosteme, a že v budoucnu nás bude víc.“
Podobně jako Zuzana Matoušová Done, která žije v Jihoafrické republice krátce, je na tom i Milan Kučera. I když je v australském Perthu přece jen o nějaký ten rok déle.
„Žiju tam jedenáct let. Původně jsme tam s manželkou odjeli na jeden rok.“
Proč jste se rozhodli takhle dlouho zůstat?
„Původně jsme tam jeli získat zkušenosti a naučit se anglicky. Nějak se nám tam zalíbilo, takže zůstáváme. Je tu nádherné podnebí, pláže, úžasní lidé. V Perthu se může najít mix všech světových národností, skvělé počasí, podmínky pro život, pro děti. Je tam moc hezky.“
Za jak dlouho se vám podařilo najít práci a začít se tam živit?
„Živit se nám podařilo po několika týdnech, nicméně získat práci, která by nám dlouhodobě vyhovovala, trvalo rok a půl, až dva.“
Máte už děti a učí se češtinu?
„Máme pětiletou holčičku. Vzhledem k tomu, že i manželka je Češka, tak její první jazyk je čeština. S angličtinou teď začíná.“
Plánujete zatím zůstat v Austrálii?
„Hodně lidí se nás na to ptá. Zatím se nám tam líbí. Nevím.“
