Příběh německého chlapce: vyhnání, útěk a odsun
Odsun nebo vyhnání? Tyto dva různé náhledy na odchod Němců z poválečného Československa i dnes, 64 let po skončení druhé světové války, jitří staré rány a na obou stranách vyvolávají více než silné emoce. Netroufáme si dnes vnést do tohoto sporu jasno, do mozaiky různých příběhů ale můžeme přispět jedním konkrétním osudem německého chlapce.
„Můj otec pochází z městečka Ziegenhals, polsky Głuchołazy, ve Slezsku. To je na polské straně dnešní česko-polské hranice, tehdy to bylo německé území. Byl to domov jeho předků, nevím kolika generací, ale v okolí žilo rozvětvené příbuzenstvo. O dědečkovi, který už nežil, kolují různé rodinné legendy. Byl sociální demokrat a když byl nemocný, prý se mu v nemocnici nedostalo tehdy dostupné péče, což mělo vést k dědečkově smrti, ale o tom moc nevím.
Mému otci bylo dva měsíce před koncem války čtrnáct let. Jak se na jaře 1945 blížila ruská fronta, německá armáda se stahovala hlouběji do Říše, tedy do Protektorátu. Chtěla se bránit Rusům z hraničních opevnění, které vybudovalo Československo na obranu proti Hitlerovi. S vojáky se museli stáhnout všichni Němci. To byl příkaz, pod hrozbou zastřelení. Lidé tam nechali domovy a majetky, každý si směl vzít jen jeden kufr. Vlaky je rozvezly na různá místa. Rodina mého otce se dostala do Bělčic na Strakonicku. To je mezi Příbramí a Blatnou, ironií osudu jen dva kilometry před demarkační linie. Byla to osudová čára, protože v americkém sektoru by je čekalo slušnější zacházení a autobusy odsud postupně odvážely civilisty do západního Německa. V ruské zóně je čekala šikana, vládla tam anarchie, správy se ujímal kdekdo. Ve výhodě byl ten, kdo měl nějakou zbraň a co nejméně zábran.
Z Chuchle se táta v rámci organizovaného odsunu dostal vlakem na sever od Litvínova, k německým hranicím, které myslím překročili pěšky, do ruské okupační zóny. Tam byly pro začátek zajištěné nějaké dodávky potravin pro přežití, pak táta našel střechu nad hlavou u tety u Drážďan. Vyučil se zámečníkem a pak vznikla NDR, jako čerstvě dospělý se nechal naverbovat k tankistům. Řekl bych, že uvěřil v budování nového světa bez nacistů, na které byl kvůli svému otci i dalším zážitkům naštvaný. Z dnešního pohledu to samozřejmě vypadá jako paradox, když kluk, kterého z domova vyhnali němečtí vojáci a který utíkal před Rusy, to dotáhl na důstojníka Národní lidové armády NDR.
Chci ještě říct, že 60 let po válce se táta v mém doprovodu vrátil na důležitá místa své anabáze. Navštívili jsme tu školu v Bělčicích, která stále stojí a stále se v ní učí. Vyplavala tam spousta jeho emocí, nepříjemných vzpomínek, které předtím zaháněl a asi i chápal, že Češi byli na Němce naštvaní. Ale vzpomínal, jak tam museli pochodovat a Češi na špalír Němců plivali. Že rozdělovali německé rodiny stejně, jako předtím nacisté od sebe odtrhávali Židy. Že vyplouvaly na povrch ty nejtemnější emoce.
Táta chtěl najít toho pána, u kterého tehdy pracoval a poděkovat mu. Už jsme ho nenašli, ale našli jsme pamětníky té doby. Bylo pro mě důležité, že nás neodmítli, že nás přijali vlídně, že jsme si mohli u kávy povídat a že jsem i od nich slyšel, že to bylo tak, jak mi to táta vyprávěl. Že v době chaosu získávala navrch spodina, která se mstila nebo si ventilovala nízké pudy i na dětech a ženách, a že tam byli i lidé, kteří se toho v žádném případě neúčastnili nebo kteří se uměli proti tomu i postavit. Že zkrátka charaktery lidí jsou různé - vždy a všude."
