Přírodní živly versus tuneláři
Páteční dramatické hlasování ve sněmovně zatím zhatilo vládní snahu o malou daňovou reformu, jejíž výnosy mají být využity ke krytí povodňových škod. Právě jimi se ohánějí všichni, ať stoupenci či odpůrci Špidlova kabinetu. Ti druzí například soudí, že možností, jak získat peníze, je vícero. Podle Zdeňka Vališe je ovšem zajímavé, že na krytí jiných i větších ztrát se v minulosti vždy našly prostředky a nevzbuzovalo to takové emoce.
Předpokládá se, že stát uhradí maximálně třicet miliard korun povodňových ztrát. A o tyto prostředky vláda v pátek neúspěšně bojovala. kvůli nim tu dnes máme vládní krizi, bortí se koalice, do které bylo investováno tolik politického kapitálu. Třeba letos na jaře přitom poslanci rozhodli o dalším odškodnění klientů zkrachovalých kampeliček. Celkem jim stát - potažmo všichni daňoví poplatníci - vyplatí sedm miliard korun. Většinou dostanou všechny peníze vložené do vytunelovaných kampeliček zpátky, ačkoli k újmě přišli klienti de facto vlastní vinou, kvůli své hlouposti, když se hnali za nesmyslnou vidinou dvacetiprocentního úroku. Nemluvě už o tom, že jako členové kampeliček - čili družstev - by měli za ztráty ručit neomezeně svým majetkem. Přesto se pro ně solidární peníze ve státní pokladně našly.
Příklad kampeliček je ovšem jen malou ukázkou zvláštního svědectví, které vydává historie českého bankovnictví devadesátých let minulého století. Místo toho, aby bankovní sektor dával do oběhu peníze na rozvoj perspektivních projektů, odčerpával naopak od státu obrovské sumy peněz. Částka, kterou stát do bank napumpoval, prý činí tři sta až čtyři sta miliard korun. Zkusme si to tedy představit tak, že každý obyvatel Česka včetně kojenců a důchodců už přispěl na sanaci českých bank minimálně třiceti tisíci korunami.
Nebo ještě jinak: při průměrné ceně bytu jeden milión korun by se za peníze vytažené z kapes daňových poplatníků jenom do bankovního sektoru dalo postavit zhruba tolik bytů, kolik jich má celá Praha. A to se ještě přesně neví, co bude všechny stát největší "bonbónek" - úhrada škody, kterou způsobilo před více než dvěma roky uvalení nucené správy na Investiční a Poštovní banku. Náklady státu na sanaci bývalého třetího největšího peněžního ústavu v zemi se odhadují na 150 miliard korun, ale může to být i 190 miliard. Za jednu jedinou zkrachovalou banku by tedy v takovém případě stát zaplatil šestkrát víc než za škody, které mu způsobily povodně.
Je zřejmé, že přírodní živly jsou ve srovnání s některými lidmi v převleku tunelujícího bankéře či zkorumpovaného politika pouhými břídily. A je zde ještě jedna pozoruhodná skutečnost. Třicet miliard korun, kterými chce vláda pokrýt povodňové škody, má být investováno do nových bytů, silnic, tratí, mostů či pražského metra. A tyto peníze zůstanou doma, v Česku. V které části světa se nacházejí stovky miliard, vytunelovaných z českých bank, ví jen Bůh. Přesto celá země platí tyto ztráty takřka bez mrknutí oka. Nikdy také nehrozilo, že by kvůli nim vypukla vládní krize.
