Radůza se drží stranou šoubyznysu
Radůza - mladá písničkářka, kterou nedávno vyzdvihla Akademie polulární hudby na výsluní Anděly hned ve třech kategoriích. Začínala hraním na ulici, prošla si nelehkým obdobím, kdy žila na okraji společnosti bez prostředků a bez přístřeší, až ji objevila Zuzana Navarová a nasměrovala ji k profesionální dráze. Má za sebou studium populární hudby a jazzu (skladby a zpěvu) na pražské konzervatoři. Vydala dvě desky. K rozhovoru s písničkářkou nás zve Vilém Faltýnek.
Radůzina nová, v pořadí druhá deska "...při mě stůj" je stylově sevřenější než debut "Andělové z nebe". Méně posluchači připomíná jiné písničkáře (Koubka, Andrtovou-Voňkovou, Navarovou...), je hudebně i pěveckým projevem osobitější a osobnější. Ptám zpěvačky, zda desky vznikaly v době studia na konzervatoři:
"Tu první desku jsem vydala v posledním roce, kdy jsem byla na konzervatoři, tu druhou o dva roky později. Takže když jsem byla na konzervatoři, celých sedm let jsem nic nevydala."
Změnila konzervatoř nějak vaše vnímání hudby?
"Jednak mi otevřela cestu do světa vážné hudby, který byl pro mě do té doby velká neznámá. Otevřel se mi svět nevídaných možností a strašně mě to zajímá. A co se týče vzdělání, to mi poskytlo neuvěřitelnou svobodu. Protože teď, cokoliv mě napadne, cokoliv mi přijde do hlavy, to můžu napsat, a jestliže je to zahratelné, tak to někdo zahraje a já to umět zahrát nemusím. Cokoliv mě napadne, to můžu realizovat."
Koho máte ráda z vážné hudby?
"Kdybych měla mluvit o soudobé hudbě, tak nejradši mám asi Petra Ebena, pak Györgye Ligetiho, Hindemita, Honeggera, Stravinského, to už jsou starší autoři, mám ráda i renesanční hudbu, gregoriánský chortál... takže od počátků až do současnosti si vždycky něco něco vyberu, co mě zajímá, a to se potom snažím prozkoumat."
A ta úplně nejsoučasnější vázná hudba, je pro vás zajímavá, inspirativní?
"Rozhodně, rozhodně. Já s tím mám poměrně úzký kontakt, protože my jsme se s těma vážňákama na konzervatoři hodně kamarádili, měli jsme sdružení PĚSDUM (Pěvecké sdružení dobrovolných umělců), vždycky jsme napsali každý nějakou skladbu, pak jsme si je vzájemně prováděli. Čili slyšela jsem muziku lidí, kterým je dneska třiadvacet, čtyřiadvacet a to je ta nejsoudobější hudba, to je ta nejmladší generace vážných skladatelů. A musím říct, že to bylo hodně inspirativní, ti mladí lidé mají fakt dobré nápady, jsou strašně šikovní!"
Proč to posluchače tolik neoslovuje?
"Protože je to na poslech těžké. My jsme taková klipová kultura, dneska průměrný člověk nevydrží soustředěně něco sledovat. Proto je ta vážná hudba mimo, protože aby do ní člověk proniknul, musí ji poslouchat soustředěně, nemůže od toho odbíhat, nemůže u toho dělat něco jiného - no a není to líbivé."
A jaké místo má tedy v téhle době písnička, zazpívaná s kytarou, s harmonikou?
"Myslím, že už se lidi začali vracet k písničkářů, které měli rádi v 80. letech a začali poslouchat i mladé písničkáře. Protože písnička je okamžitá reakce na stav společnosti, na to, jak se lidi cítí. Lidi si tu reakci rádi poslechnou, rádi si s písničkářem prožijou nějakou emoci. Navíc kontakt s písničkářem je těsnější. Oni obvykle nehrajou ve sportovních halách, nemají kolem sebe houfy vizážistů, houfy roztančeného komparzu, čili kontakt je opravdu tělo na tělo, je opravdová, a to je myslím to, co lidi dneska hledají."
Navíc tam často ten písničkář přichází i jako autor, takže je to velmi osobní.
"Přesně tak. Je to osobní výpověď, ten člověk je tam sám za sebe, říká: takhle já jsem žil, takhle jsem to cítil a jak jste na tom vy?"
Jak si představujete svoji budoucnost? Dá se vůbec vyhnout tomu šoubyznysu, který jak vím, nemáte moc v lásce?
"To není tak, že bych to neměla v lásce, mě to prostě nebaví. To není tak, že já bych proti něčemu bojovala. Já prostě dělám jen to, co mě těší, a dělám to svojí vlastní cestou."
Nebojíte se, že vás to pohltí?
"No na mě jsou teď ze strany šoubyznysu tlaky vyvíjeny. Získala jsem ta ocenění a najednou marketingoví manažeři, kteří celý den hledají díry na trhu a vymýšlejí, jak je zalepit a jak na tom vydělat peníze, tak najednou s hrůzou zjistili, že mezi nejprodávanějšíma deskama je deska nějaké cácorky, kterou nikdo nezná! A kde se vzala? A jak to, že nemá nikde billboardy, a ono se to prodává. Jak to, že nemá fotografie ve společenských časopisech, a ono se to prodává. Jak je to možný? Čili myslím si, že nastalo v jejich řadách trochu zděšení, takže jsem dostala několik nabídek, abych rozmnožila koně v jejich stájích. Ale mě to nebaví, mě to strašně nebaví. Toho člověka použijou, a když už nemůže, tak se s ním rozloučí a vyrobí si další hvězdu, kterou tlačej... Je to prostě obchod, a já nejsem obchodnice. Mně obchod nebaví. Myslím, že jestli je něco pro lidi přinosné a člověk to děla s láskou a netouží po tom, aby byl slavnej nebo bohatej, a vydrží u toho, tak se to nakonec prosadí, protože není možný, aby se to neprosadilo, když člověk celý život hraje, aby aspoň dvacet lidí na koncert nepřišlo. A i pro ty se vyplatí hrát. I pro pět lidí jsem hrála."
