Rána z milosti

Výroky maďarského premiéra o tzv. Benešových dekretech a následný krach připravovaného setkání premiérů visegrádské čtyřky znamenají podle některých pozorovatelů konec snu o střední Evropě. Jak uvádí Zdeněk Vališ, v tuto chvíli je přinejmenším zřejmé, že partikulární zájmy jednotlivých zemí převažují nad zájmy regionu.

Prezident Beneš při podpisu dekretů

Partnerství mezi Československem, Polskem a Maďarskem vyhlášené v roce 1991 v maďarském Visegrádu bylo vlastně prvním historickým pokusem o regionální spolupráci od rozpadu habsburské monarchie. Pádem komunistického režimu se znovu objevily otázky po postavení střední Evropy, skupiny zemí ležících na jedné straně mezi Sovětským svazem, kde tehdy probíhal proces rozpadu, doprovázený dočasným vzepětím konzervativních sil a Německem na druhé straně, kde naopak probíhal proces sjednocení.

V Polsku, Československu i v Maďarsku se nezapomínalo na velkoruský panslavismus, ve Varšavě a v Praze ani na velkoněmeckou Mitteleuropu, koncepce, které ideologicky zdůvodňovaly nadvládu nad střední Evropou. Jako vážně míněná zahraničně politická spolupráce se však Visegrád ukázal jako balancování mezi vizí a iluzí. Skutečnou bezpečnostně politickou spolupráci v rámci Visegrádu, jak ji navrhoval polský prezident Walesa, vylučovaly oprávněné obavy, že cosi jako NATO číslo 2 zpomalí vstup do skutečně funkční obranné aliance. Užitečnou ekonomickou spolupráci zase znemožňovalo podobné zaměření hospodářství členských zemí. Kromě společných a jen chatrně skrývaných animozit, vzpomínek a ambicí nebylo co nabízet a v čem se doplňovat.

Naopak z růžově romantického oparu představ někdejších disidentů ve vedení všech tří zemí už velmi brzy vystoupily - jak jinak - ostré kontury národních zájmů. Počáteční euforii zkrátka přehlušilo nepřiznané poznání, že členové Visegrádu navzájem ostře soutěží o co nejrychlejší integraci do evropských struktur bez ohledu na ostatní. Povoleny jsou při tom podrazy všeho druhu. Dodnes mnozí rádi hovoří o tom, že tuto soutěž vyprovokovala česká arogance, zejména přezíravý až opovržlivý vztah Václava Klause k visegrádské spolupráci, kterým prý dával najevo, že Češi si dojdou do Evropy sami, protože jsou samozřejmě nejlepší a nejschopnější.

Viktor Orbán

Jistě, český obrat od Visegrádu po nástupu Klausovy vlády v roce 1992 byl o to zřetelnější, oč úporně idealistická byla ve vztahu k Visegrádu politika prvního polistopadového ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera. V ní měl totiž Visegrád daleko exklusivnější pozici než v obou zbývajících zakládajících státech. Ve světle pozdějšího i současného vývoje se ale spíše ukazuje, že postoj pragmatického Klause byl prozíravý, že daleko lépe odrážel reálný stav věcí. I když s nástupem sociálnědemokratického kabinetu Miloše Zemana došlo k určitému oživení visegrádské myšlenky, v praktické oblasti jsou výsledky Visegrádu téměř nulové. Do povědomí veřejnosti nepronikl a není vnímán ani jako partner mocnými evropskými aktéry. Maďarský premiér Viktor Orbán mu vlastně zasadil ránu z milosti.