Roman Novák svého návratu do Česka nelituje, v Gruzii se krajanům žilo těžce
V minulé krajanské rubrice jsme přinesli rozhovor s Romanem Novákem, potomkem českých přistěhovalců do Gruzie. Bývalý člen baletního souboru Národního divadla v Tbilisi v něm vyprávěl o příchodu českých krajanů do Gruzie na konci 19. století i o jejich životě v této zakavkazské zemi za obou světových válek. A jako všude na území bývalého Sovětského svazu, i tady Čechy postihly také stalinské represe. Dolehly na ně ale i ekonomické podmínky, které v Gruzii nastaly po rozpadu Sovětského svazu. Roman Novák se proto rozhodl k návratu do Česka. Jak se mu tu dnes daří, uslyšíte v dnešním pokračování rozhovoru:
"Když tam nastal převrat, bylo to tam strašně těžké a nebezpečné pro děti a vůbec pro všechny. Přemýšleli jsme, jak se dostat do Čech. Napsali jsme dopis prezidentu Havlovi, ale ten dopis se k němu nedostal. Z kanceláře z ministerstva vnitra nám zato poslali takové podmínky, které jsme nemohli splnit. A tím to všechno skončilo. Můj mladší syn Stanislav Novák, je to také tanečník, ale tančil v Praze a v Bratislavě. Kvůli tomu, že se přestěhoval do Bratislavy, pak do Prahy, tančil taky v Plzni, jsme mohli spojit rodinu. Manželka šla za synem, druhý syn zase za matkou a já za manželkou. V té době byl zákon, který povoloval spojování rodin. Teď prý už neexistuje. Teď je ale zákon, vyšel v r. 2009, podle kterého lidé s českými kořeny tu mají právo dostat trvalý pobyt. Opět ale, jak se říká, byrokracie nespí. Znovu může nastavit takové podmínky, že je nelze splnit. Můžete tady mít účet, byt, práci i příbuzné. My jsme v té době ale nevěděli, jaké tu máme příbuzné. Až potom jsem našel přibližně padesát rodin v jižních Čechách. Předtím to ale naši rodiče před námi tajili. Báli se, abychom nemluvili o tom, že mámě nějaké příbuzné v zahraničí. Já jsem ale měl takový malý lístek, výuční list mého pradědečka Václava Nováka, který se vyučil sedlářem. Kvůli tomu jsem hledal několik let v archivech a našel! Řeknu, že možná v polovině jižních Čech jsou naši příbuzní. Bartošovi, Michalovi, Valenta, Voráčkovi, Vondráčkovi, Novákovi. Já už tam mám tolik adres! A taky jsem jich hodně navštívil. Oni o nás ale nic nevěděli. Jak můj děda odjel, tak se ty kontakty ztratily. V té době to samozřejmě věděli, za Sovětského svazu jsme ale neměli žádné kontakty."
A ještě se zeptám: zklamalo vás to tu? Nebo se vám tu líbí? Nelitoval jste, že jste odešel z Gruzie?
"Na to vám řeknu, že o zklamání vůbec nemůže být řeč! Protože v té době, kdy jsme se přestěhovali, to bylo v r. 1995 až 1998, v Gruzii bylo strašně těžko. Ve všem byla bída. Nebylo topení ani plyn, elektřina ani léky, nic nefungovalo. Všichni byli hození do řeky, a plavte, jak umíte. A mnoho lidí se potopilo. A v té době, v porovnání s tím, co bylo v Gruzii, byl tady ráj. Jak říká Colombo ve filmu: moje žena říká, že Česko je pro lidi ráj. Dole je ale ještě připsáno: bohužel taky pro zloděje."
Co vám tu nejvíc chybí?
"Teď mi tu nic nechybí. Jenom věk. Kdybych byl mladý, začal bych znovu. Byl jsem včelař, zahrádkář, rybář, lovec, všechno jsem v životě zkusil. A teď bych v tom pokračoval. Na stará kolena už ale mám jen rybaření a malování. Maluji oleje, dělám také výstavy. V prvních letech jsem obrazy i prodával, teď už je ale neprodávám. Takže maluji a rybařím. A samozřejmě cestuji. Několikrát jsem už byl v Gruzii a vidím velký rozdíl. Hlavně v tom, že tam vůbec neexistuje kriminalita. Teď jsem si tu přečetl v novinách, že gruzínské hlavní město je na prvním místě v bezpečnosti v celém světě. Umíte si to představit?"
Nevrátíte se tam?
"Když jsem tam byl naposledy, říkali mi kamarádi: vidíš, jak je tu lépe. Možná se vrátíš? A já jsem jim odpověděl, že ani když mi dají milion a postaví zámek, tak se nevrátím. Nejhorší ale je, že naše generace čím dál víc odchází. Jak přijedu do Gruzie, chodím jen za jedním, za druhým nebo za třetím na hřbitov. A moc se bojím, když zavolají z Tbilisi. To znamená, že zase někdo odešel."
Abychom ale neskončili tak smutně, přeji vám, ať si můžete toho rybaření a malování dlouho ve zdraví užívat!
"Pokusím se. Pokud, jak se říká, ještě dýchám..."
Díky za rozhovor.
"Já vám děkuji za pozvání."