Roman Šebrle: "Žádný supermuž nejsem"

Roman Šebrle, foto: ČTK

Desetibojař Roman Šebrle získal v sobotu večer další ocenění. Jediný aténský český olympijský vítěz si další poctu Atlet roku vysloužil bez nejmenších pochybností - všech osmaosmdesát hlasujících odborníků ho zařadilo na první místo. A právě rozhovor s letošním českým atletem roku přinášíme v pravidelné sportovní rubrice.

Roman Šebrle, foto: ČTK
Co považujete za svůj první větší sportovní úspěch?

"To je těžká otázka, protože každý sportovec má svůj vývoj. Já za svůj první větší úspěch považuji získání Zlatého odznaku zdatnosti, což bylo samozřejmě úplně v mládí, kdy jsem atletiku vůbec nedělal, spíš jsem tak jezdil po závodech na základce. Vůbec jsem netrénoval. Myslím si, že to byla taková pátá šestá třída, asi mi bylo deset dvanáct let."

Vyzkoušel jste v dětství spoustu sportů od fotbalu až po karate. Čím Vás desetiboj tak zaujal?

"Atletika se mi vždycky líbila. Proto jsem jezdil i na ten Odznak zdatnosti už na základce. Tenkrát to bylo opravdu bez tréninku, hrál jsem jenom fotbal, ale k atletice jsem měl blízko už tenkrát, koukal jsem na všechny závody, bavilo mě to. Muselo to tak nakonec skončit. Desetiboj mě zaujal asi tou pestrostí, prostě je tam těch disciplín víc, je to lepší, než kdybych třeba jenom skákal do dálky nebo běhal čtvrtku, což bych určitě nemohl."

Jaký by podle Vás měl být vztah trenéra a špičkového desetibojaře?

Roman Šebrle, foto: ČTK
"Myslím, že vztahů funguje víc. Já mám s Dálou, s Daliborem Kupkou, takový kamarádský vztah, nejenom při tréninku, ale i při závodě. Samozřejmě tam nesmí chybět respekt z trenéra a úcta k jeho práci, atlet si opravdu nesmí vymýšlet, že tohle nepůjde a tohle by chtěl jinak. Samozřejmě já už vím za tu dobu, co na mě působí, a občas mu to řeknu a někdy se stane, že trénink podle toho změní, ale je to málokdy, a když ho nezmění, tak to akceptuji ... prostě trenéra beru. Vztah může být i takový, že k trenérovi cítíte respekt, ale nejste nijak zvlášť kamarádi, to také funguje. Hlavně je důležité, aby se trenérovi věřilo v jeho práci, protože jakmile mu nevěříte, tak pak opravdu nemá cenu s ním trénovat."

Myslíte si, že někdo může v desetiboji něčeho dosáhnout pomocí dopingu?

"To netuším, protože jsem to nikdy nezkoušel, nevím, jak to funguje. Nicméně desetiboj je specifický, takže já svým soupeřům věřím, že ani oni nic neberou. Je tam totiž opravdu široká škála disciplín, tudíž, když někdo zychlí, tak se mu to projeví někde v technice, když zesílí a bude házet daleko, tak určitě bude pak skákat špatně do dálky... Vyváženost je dost důležitá, myslím si, že v desetiboji nejde o opravdu mimořádné výkony v jednotlivých disciplínách, doping k tomu potřeba není."

Kdy a za jakých okolností Vás poprvé napadlo, že byste mohl vyhrát olympijské hry?

"Poprvé mě to napadlo, když Erki Nool přešlápl v disku... Pak jsem si uvědomil, že to může být blízko. Samozřejmě že mě to napadlo, když jsem začínal, ale to jsou takové sny, spíš k té olympiádě vzhlížíte tak, že to je něco nejvíc..."

Myslíte si, že je reálné, aby Praha hostila olympijské hry?

"Myslím si, že je naprosto reálné, aby v Praze byly olympijské hry. Když to zvládli Řekové, tak já nevím, proč bychom to neměli zvládnout my. Naopak si myslím, že by to i Praze i České republice pomohlo, a jsem si jist, že by se toho Češi zhostili se ctí a že by to byla skvělá olympiáda."

K jakému sportu máte po desetiboji nejblíž?

"Asi k fotbalu, protože ten jsem hrál čtrnáct let. Na ten nezapomenu, a jak skončím, tak ho budu ještě nějakou tu chvíli hrát, jestli mě někde vezmou už jako starocha. Teď nově mě baví golf."

Vy jste se kvůli sportu stal vojákem z povolání. Jak to bylo s tím Vaším vstupem do armády?

"Přišel jsem na Duklu na vojnu, rok jsem si odkroutil základní vojenskou službu a zůstal jsem tady. Samozřejmě když jsem tady zůstal, tak mi pak po určitých výsledcích bylo nabídnuto, abych se stal vojákem... Má to spoustu výhod a já jsem na to okamžitě kývl. Na Dukle jsou úplně nejlepší podmínky u nás v republice. To znamená: kdo chce dělat vrcholový sport a chce ho dělat dobře, tak musí na Duklu, o tom se nedá debatovat. Jednak tady jsou prostory pro sport: stadion, tělocvična, posilovna, regenerace, důležité je i jídlo. "

Zažil jste někdy na vojně šikanu?

"Naštěstí ne a ani jsem nemohl, protože na Dukle to opravdu byla vojna jenom o sportu, nikdo nikoho nešikanoval a všichni si byli rovní, asi protože to bylo úplně volné a každý mohl trénovat."

Byl by nějaký výrobek, na který byste za žádnou cenu reklamu nedělal?

"Asi bych nedělal reklamu na tabákové výrobky, ale kdyby, budu upřímný, to byla nějaká naprosto mimořádná nabídka, tak by se člověk odhodlal propagovat možná i tabákové výrobky."

Když jste se vrátil z Atén jako olympijský vítěz, tak se o Vás v Česku hovořilo jako o úplném supermuži. Prozradíte na sebe nějaké selhání?

"Těch je. Žádný supermuž nejsem. Mám spoustu vad, o kterých ví manželka a které si nechám pro sebe, ale supermuž stoprocentně nejsem."