Rozhlasák a posrpnový exulant Petr Feyfar se stal ve Švýcarsku psychoterapeutem

Na své vizitce má Petr Feyfar uvedeno Psychoterapeut, Basel. Český exulant se do téměř dvousettisícového města na severozápadě Švýcarska dostal jako posrpnový uprchlík. Co jej k odchodu do exilu vedlo a jak se mu ve Švýcarsku v jeho oboru dařilo, na to se Petra Feyfara zeptala Milena Štráfeldová. Ukázalo se, že byl původně i naším rozhlasovým kolegou...

Petr Feyfar (vlevo) a bývalý švýcarský ministr financí Otto Stich
Vy tu v rozhlase nejste poprvé...

"Ne, nejsem tady poprvé, já jsem tady pracoval."

V kterých letech?

"V r. 1964, pak jsem byl dva roky na vojně, a pak od 66. do 68. roku?"

Byl jste přímo při tom, když se v srpnu 1968 vysílalo v rozhlase a pak z těch různých skrytých míst?

"Já jsem byl přímo v tom studiu. Já jsem tam měl tenkrát točit pořad k Mnichovské dohodě, takže jsem ve studiu měl řadu pásků s pochmurnější a vlastenečtější hudbou jako Smetanu a jiné. Tím se vlastně stalo, že to vysílání bylo tak dobře hudebně podbarvené. Byla to náhoda. Já jsem sem přišel asi v půl čtvrté. Tehdy se vysílalo jen po drátě, byla určitá představa, že Rusové jsou schopni technicky vyřadit vysílání. Alespoň tak si to pamatuji. Já jsem nebyl ve straně, takže tyto informace jsem se dozvěděl od svých kolegů. Já jsem tehdy telefonoval různým lidem, taky na vysílací věž, a oni mi říkali, že mají příkaz nevysílat. Tedy oni evidentně spali, podle mého názoru. Byli takoví rozespalí a říkali, že to je nejspíš nějaká technická přestávka. Já jsem jim ale říkal, aby si pustili rozhlas po drátě. A oni si to vzali na triko a spustili to. Tady jsem se pak dočetl, že Smrkovský to doporučil, aby vysílání spustili. Tím pádem jsem pak šel do studia, kde jsem vlastně neměl co dělat, ale já jsem měl dost zkušeností s vysíláním, s natáčením a tak dále, takže jsme s tím začali. Tehdy se tam pohyboval Ruml starší."

Petr Feyfar
Jak dlouho jste tu v té hektické době 21. srpna byl?

"Asi do večera. My jsme se pak přestěhovali do studia v přízemí. Tedy oni nás vyvedli, sovětský voják nám říkal, abychom nevysílali. Myslím, že to byl vojín, opravdu na každý pád nízká šarže.A já už nevím, kdo nás nadirigoval, přešli jsme /do jiného studia/, Ruml měl takový trošku pohřební hlas."

A my jsme nahrávku ze srpnových dní r. 1968 našli v našem rozhlasovém archivu. Jiří Ruml na ní hovoří o průběhu 14. mimořádného sjezdu KSČ, který v té době probíhal v Praze. Z nahrávky je dobře slyšet, jak bylo vysílání rušeno:

"Pak se později na toto zasedání dostavili někteří členové předsednictva v doprovodu sovětských tanků a v doprovodu sovětských důstojníků. Tito přišli pod ochranou sovětských důstojníků. Naproti tomu ostatní členové byli vystaveni hrozbě sovětských zbraní. ... Posloucháte svobodný vysílač Městského výboru Komunistické strany Československa v Praze."

Takže se ani neptám, proč jste emigroval, spíš kdy jste emigroval?

"Krátce po té Dubčekově řeči, přerušované pláčem. Otec měl takový zvláštní zvyk, že vždycky psal o počasí. Byl v Krkonoších a psal, že počasí je špatné. A moje žena říkala, no to je úplně jasné znamení! Ten má víc zkušeností, už nějaké ty okupace zažil. Měl bys vyjet a podívat, jestli se dá na Západě přežít. Já jsem tam nikdy nebyl. Tedy byli jsme tam jednou se školou v Itálii, ale samozřejmě jsem to neznal. Takže jsem vyjel do Vídně a přes Vídeň jsem se dostal do Švýcarska."

Petr Feyfar
Švýcarská vláda byla prý vstřícná vůči československým emigrantům...

"Švýcarská vláda byla vůbec velice vstřícná, ve srovnání třeba s Kanadou, s Austrálií, a musím říct i s Německem nebo se Švédskem. Švýcaři se chovali velice slušně. Oni vzali skutečně každého a na rozdíl třeba právě od Kanady nebo Austrálie vzali i staré lidi, na které evidentně museli doplácet. Samozřejmě tak získali i velké množství odborníků, speciálně do chemie nebo do medicíny. Češi měli tehdy opravdu velice dobré lékaře."

A jaká byla Vaše cesta z rozhlasu k psychoterapii?

"Já jsem pracoval krátce, to jsem měl štěstí, s Dürenmattem. On působil v Basileji, já jsem tam přišel a tam mi lidi říkali, abych se zastavil v divadle. Já jsem se tam zastavil a nabídli mi, abych tam nějakou dobu vypomáhal. Takže jsem tam pracoval s Dürenmattem. On si s námi tak přátelsky povídal a říkal mi, abych se naučil trošku německy. Aspoň jako on. On jako Švýcar vždycky zdůrazňoval, že neumí německy, že Švýcaři mluví švýcarsky. Tak jsem šel na univerzitu, kde jsem se chtěl naučit trošku německy. To tehdy bylo velice snadné. Celkem lehce jsem dostal stipendium, z kterého jsme ale prakticky nemohli žít, takže jsem pořád musel něco dělat. Na té univerzitě se k nám ale chovali opravdu velice slušně. Já jsem říkal, že bych šel rád do Vídně, tam bylo doporučeno dělat k divadelní vědě také psychologii. Psychologii jsem si vzal jako hlavní obor a mám z ní licenciát. To je velké štěstí, protože pro psychoterapii ve Švýcarsku musíte mít jako hlavní obor psychologii. Pak jsem se psychologii věnoval, byl jsem nejdřív na školně-psychologické službě v jednom kantonu. Pracoval jsem na sociálním úřadu, na různých dalších místech, na klinikách a mezitím jsem si dělal psychoterapeutické vzdělání. Dělal jsem tzv. behavioristický a jak se tady říká rogeriánský směr, to jsem ale pak dokončil v Německu. Už z toho důvodu, že v Německu byli podstatně dál. Bylo tam mnohem víc kolegů, kteří se tím zabývali. Je to větší země."

Setkal jste se jako psychoterapeut i s problémy emigrantů, s emigrantskými sny?

"Já to znám i ze svého vlastního života. Stál jsem třeba ve Viole, kam jsem chodíval. Teď jsem měl platit, sáhnu do kapsy a najdu jenom pětifrank. Říkám si, jak já teď zaplatím? Pak už mě začali legitimovat - a pak jsem se probudil. Takové sny jsem znal. Je to i ve filmu Psí dostihy, kde hraju s Landovským. Tam je tento sen taky. Musím říct, to je zajímavá věc, že to utichlo poměrně přesně se získáním švýcarského občanství. Ty sny jsou ale velice časté i za jiných okolností, je to forma zpracování skutečnosti."

Obraceli se přímo na Vás emigranti s tím, abyste jim pomohl?

"Ne, Češi nechodí k psychoterapeutům, řekl bych. Češi chodí do hospody na pivo. Já bych řekl, že hodně lidí tam nalezlo postavení nebo svou cestu. Problémy vznikají spíš v poslední době, dejme tomu mezi lidmi, kteří tam jsou delší dobu. Teď nedávno byli u mne nějací lidé, ten pán si vzal za manželku Češku a té se nějak nezdálo, jak to u nich chodí... Já bych neřekl, že u Čechů byly velké problémy v tomto smyslu."

Petr Feyfar se ve Švýcarsku ovšem uplatnil i jako filmový a divadelní herec nebo divadelní publicista a kritik. Je také autorem knihy o Praze, která vyšla v Mnichově v r. 1990.