Rozhovor s Václavem Klausem

r_2100x1400_radio_praha.png

Vážení posluchači, hostem diskusního klubu Radia Praha je předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a předseda ODS pan Václav Klaus. Připravil Jaromír Marek.

My jsme tento rozhovor připravovali několik týdnů, nicméně mezitím k čemusi ve světě došlo. Já bych si dovolil začít z této stránky. Hodně se mluví o tom, že se svět po 11. září změnil. Změnil se skutečně svět a případně, jak se tento svět změnil?

Svět se změnil, určitě. Ale jsem proti tomu, aby se všichni přiživovali na interpretacích toho, co se stalo nestalo, aby pronášeli velkolepé vznešené teorie. Podle mého názoru ta tragická událost z New Yorku a Washingtonu změnila svět v jednom smyslu a to bych řekl, že je doprovodný vedlejší efekt, který je podle mého efektem s pozitivním znaménkem. Já myslím, že lidé začali víc přemýšlet. Lidé o tomto světě začali víc přemýšlet, lidé, kteří žili léta v jakési nirváně že se nic neděje a všechno je samozřejmé, všechno je klidné, všechno běží a podobně, pokud se zrovna u nich doma něco neodehrávalo, tito lidé najednou dostali sdělení, že to tak není a že si musí uvědomovat, jak křehká je naše civilizace, jak lehce se dá do ní cvrnknout a leccos se v ní začíná bortit. A to, doufám, otevřelo oči leckomu a možná, že budou citlivější na různé projevy téhož v menším měřítku, které zůstávaly dlouhou dobu bez povšimnutí a já si myslím, že zůstávaly bez povšimnutí velmi nešťastným způsobem. Útoky na řád, systém, svobodu, kapitalismus, úspěch, trh. Ty tady prostě jsou a jednou se hází jenom zápalné lahve na antiglobalistických demonstracích a podruhé se udělá věc stokrát horší. Ale ten jev je strukturálně stejný.

Několik našich posluchačů, kteří nám psali své podněty a otázky, se dotklo jedné věci. A sice nakolik československý režim podporoval v minulosti to, co by se dnes bez rozpaků označilo za mezinárodní terorismus. Speciálními policejními školami v Československu prošly stovky frekventantů z Afghanistánu a z dalších zemí. Je to, řekněme, podnět k zamyšlení nebo je příliš sebemrskačské nebo přehnané hovořit o tom, že skutečně nějaký podíl na tom fenoménu má Československo?

Tenhle pocit já prostě nesdílím, já taky nemám sebemenší informace o tom, kolik bylo tady škol a kolik tady prošlo frekventantů a obdivuji, že kdekdo na světě to tak přesně ví. Já si myslím, že to neví přesně, že to jsou hausnumera, která jsou vypouštěna do vzduchu, nebo-li já říkám za sebe, že žádná taková čísla neznám, fakta o tom žádná neznám. To je půlka mé odpovědi. Druhá půlka mé odpovědi zní: komunistický režim podle mého názoru neškolil teroristy samy o sobě, ale prostě školil bojovníky proti zlému kapitalismu. Dělal to ten komunistický režim všude, ať to bylo tehdejší Československo nebo kterákoliv jiná země komunistického bloku, takže zrovna specificky vinit Československo, že jsme v tom byli něčím zvláštním a specifickým, to si nedovedu vůbec představit a zdá se mi to trošku zjednodušené.

Já bych se ještě k té historii, ale k poměrně mladší, vrátil. Několik podnětů našich posluchačů hovořilo o takové věci, která mnoho z nich ještě trápí, a to je rozpad Československa. Vy jste byl vlastně u tohoto procesu, jako jeden z lidí, nejblíže. Jak dneska po těch 7 letech hodnotíte tento akt? Byl to, řekněme, akt smysluplný, akt, o němž se ukázalo, že byl opodstatněný?

Tak za prvé to není 7 let, ale devět let, ono to strašně utíká, za druhé, já myslím, že to už je passé debata, že to je debata, která vzniká pouze v zahraničí na dálku, debata někoho, kdo tyto jevy a procesy neprožíval a neprožívá dodnes, kdo je deset tisíc kilometrů vzdálen a dívá se na to z dálky. V České republice a na Slovensku o tom sebemenší diskuse dávno není. To je naprostá minulost, která je skutečně tečkou, tématem debat v našich zemích to opravdu není. Bohužel já byl ten, kdo se snažil, aby se zem nerozdělila, já byl jediným politikem, který se pokoušel kandidovat ve volbách v roce l992 v obou částech tehdejšího Československa a držet toto dohromady. Ale nikdo jiný mi v tom nepomohl. Nikdo jiný. Ani ti, kteří se leckdy silácky bušili v prsa. Prostě nezdařilo se to a to oddělení bylo naprosto nevyhnutelné, bylo to ideálním řešením pro obě části tehdejšího Československa. Já myslím, že každý rozumný člověk to ví. Dívám -li se na to z jižní Ameriky nebo z Kalifornie nebo z jižní Austrálie, je to nostalgie. Koneckonců já si myslím, že to byl rozvod. Je to stejný rozvod jako rozvod nějaké rodiny a dívám-li se na tu rodinu z pěti tisíc kilometrů a pamatuji si, že před 5 lety to byla bezvadná dvojice a že si strašně rozuměli a teď slyším, že se rozvedli, říkám si, co se to hrozivého stalo. Ale já jsem je pět let neviděl, já nevím, co si říkali doma, jak se chovali vůči sobě atd. Takže ten pohled z dáli je nostalgickou vzpomínkou, která prostě nic neříká. Já jsem zde měl včera na oficiální formální návštěvě slovenského partnera, předsedu parlamentu slovenského, a myslím, že jsme si znovu potvrdili, celé delegace parlamentu, že naše vztahy jsou mimořádně pěkné, naopak to rozdělení státu ty vztahy vylepšilo a odlehčilo je o různé křečovité problémy, které jsme měli mezi sebou. Takže ty vztahy jsou určitě lepší, než byly předtím. A to je dobře.

Ještě bych se zeptal na jednu drobnost. Poslal nám dotaz třeba pan Vorvanski ze Spojených států, jestli pro Českou republiku v současné době platí humanitní ideály T.G. Masaryka. Nechme toto trošku stranou, nicméně jaké ideály nebo z jakých ideálů vyrostla Česká republika ? Říkáte, že to byl rozvod. Ale nalezneme někde nějaké řekněme trošičku filosofické kořeny ?

Ono takové to filosofování o české otázce, které je prokletím našich intelektuálů, je myslím věc, za A) na složitější debatu, než jsem schopen teď ve dvou větách říci, ale myslím si, že to je trošku falešné schéma. Není pravda, že si máme pořád domýšlet ideály země. Já myslím, že žádná jiná země si něco takového neformuluje a neklade. To se trošku pokoušel, podle mého názoru uměle, TGM vnášet do té naší země tehdy po rozpadu Rakousko-Uherska a od té doby se naši intelektuálové sebemrskačsky točí kolem tohoto tématu. Já bych to takhle opravdu nehodnotil. Nechtějme do toho dodávat nějaký vnější, ekonom by řekl exogenní, ideál. Ne, my jsme entita lidí, my jsme jistá pospolitost lidí, která žije na tomto teritoriu. Má společné prožitky minulé, současné, jistě bude mít i budoucí. Ale dodávat nějakou vnější vznešenou ideu je dle mého názoru opravdu fatální omyl. Já vím, že se na to dají psát hezká slohová cvičení, já bych to také uměl, ale nepovažuji to za rozumné.

Já bych se teď dotkl jednoho problému a to je fenomén krajanství. My jsme rozhlasová stanice, která vysílá pro krajany, tedy Čechy, žijící leckde po světě. Jak vy osobně vnímáte vztah Čechů vůči krajanům. Vím, že i vy ve vaší rodině máte několik příslušníků, kteří nežijí v České republice. Jak třeba oni cítí ten vztah, mnohdy podle našich posluchačů rezervovaný, zdrženlivý? Jaký je ten důvod?

Tak za prvé já bych ani toto téma nebral jako téma, které vyžaduje nějaké specifické, vznešené, velkolepé řešení. Moje sestra odešla v roce 1968 do Švýcarska a sestra mé manželky odešla ve stejné chvíli do Austrálie, mají tam děti apod, takže nemluvím o neznámém jevu, je to náš rodinný problém nebo vztah. Já si myslím, že rozhodnutí opustit svou domovinu a rozhodnout se žít někde jinde je osobní, individuální lidské rozhodnutí se vším, co toto slovo znamená. Je to odvážný krok, který za sebou přesekává spoustu minulostních vazeb, je to krok, který je do jisté míry odvážný, já bych se k tomu nikdy v minulosti neodhodlal, ani bych v sobě nesebral tu odvahu, prostě to, že člověk najednou nemá své knížky, nemá svou ulici, nemá své kamarády, nemá tisíc dalších věci a pouští se někam do světa. To je pro mě obdivuhodný čin. Je to individuální věc a kolektivizovat to nějakým způsobem, pokoušet se to řešit legislativně, pokoušet se o tom dělat specifické zákony, jak slyším, že někoho napadlo v našem senátu, to myslím, že je věc velmi zvláštní a já bych to vůbec nedoporučoval. Myslím, že jde o nějaké elementární vztahy vyřešení občanského principu v tom základním slova smyslu, ale nic dalšího bych k tomu nedodával, protože ten zákon už bude hrozit nějakými preambulemi. Jeden kus země bude říkat, že jsou to největší hrdinové, kteří odešli ze země, druhý kus země bude naopak říkat, že to jsou ti, kteří se zde chtěli zbavit tohoto neblahého společného osudu a já myslím, že je strašně nešťastné, kdybychom se vůbec do těchto otázek pouštěli, hlasovali o nich a pokoušeli se to rozřešit hlasováním 112:85 nebo něco takového. To by jenom rozeštvávalo. Já prostě tvrdím, že to je individuální osobní rozhodnutí se vším, co toto slovo znamená.

Poslední dotaz nám přišel od pana Kulhavého z Kanady. Ono spoustu krajanů samozřejmě sleduje naši vnitropolitickou situaci a pana Kulhavého zaujala otázka prezidentských voleb, která se dnes v České republice hodně diskutuje - volba přímá, nepřímá, případně nástupci současného prezidenta. Tento dotaz je zcela konkrétní: koho by si Václav Klaus představoval na postu prezidenta příštího?

Tak na tento konkrétní dotaz neumím odpovědět. Já žádnou bezprostřední představu nemám. Opravdu jsem se tím nikdy v životě nezabýval, abych hledal tuto osobu.

Kdo vám připadá jako vhodný kandidát?

Samozřejmě já to čtu každý den ve všech možných novinách a médiích, které předbíhají. My nejsme prezidentským systémem, my jsme parlamentní demokracií, kde role prezidenta je skutečně jen doplňková a okrajová a o tom, jak bude vypadat naše země v budoucnu rozhoduje spíše parlamentní systém, vláda, složení parlamentu apod. My máme před sebou obrovský oříšek příští červen, to jsou parlamentní volby do poslanecké sněmovny. Ty předurčí vládu na další léta, ty nám řeknou, jestli budeme dále pokračovat v tomto sociálně demokratickém, nebojím se říci v socialistickém experimentu, nebo jestli půjdeme zase racionálně ke svobodě, k tržní ekonomice a podobně. Pak budou ještě volby komunální, senátní atd. Pro mne je to opravdu někde strašlivě daleko. Podle existující legislativy jsou prezidentské volby volbami nepřímými, tedy volbami v poslanecké sněmovně a senátu. O tom, kdo může vůbec být kandidátem, kdo má sebemenší šanci na to, aby byl kandidátem, nám teprve řeknou červnové poslanecké a listopadové senátní volby, protože dopadnou-li tak či onak, tak některá jména automaticky vypadávají ze hry nebo naopak úplně jiná jména do hry přicházejí. Možná, že to na dálku z té ciziny není tak přesně vidět, ale já si v tomto smyslu také dodatkově k tomu myslím, že bychom u této nepřímé volby presidenta měli zůstat. My jsme prostě parlamentní systém a já jsem proti zavádění prvků přímé demokracie. Nevidím důvod, abychom se dostávali do kohabitačních problémů, které známe z Francie, kdy vláda vznikne jedním způsobem, prezident vznikne úplně jiným způsobem a vede se tam střet mezi nimi. Myslím, že to není pro tu zemi dobré a proto bych byl velmi pro, abychom udrželi dosavadní systém tak, jak je tradicí v naší zemi, kdy se u nás nevolil prezident přímo. Nevím, co by mohla přímá volba přinést.

Pane předsedo děkuji za rozhovor.