Sedm desítek krajanů z Ukrajiny už má práci a bydlení
Dvě třetiny krajanů z Ukrajiny si už v Česku našly práci a opustily hotel, ve kterém v jižních Čechách bydlí. Šest měsíců mají na to, aby v Česku získali práci a bydlení. Taková je podmínka ministerstva vnitra, které jim udělilo trvalý pobyt ve zrychleném řízení.
První krajané přijeli letos v březnu, autobusem i vládním speciálem. Další přijíždějí po vlastní ose. Rodinou, která přiletěla speciálem, byli například Inna a Vadim Hnojílkovi a jejich tři děti. Bydleli v Doněcké oblasti, ve městě Dzeržinsk.
"Džerzinsk je válečným městem. Žili jsme v podmínkách neustálé války, bombardování, při kterém děti ležely a bály se střelby. Řešením bylo odejít. Rozhodli jsme se odejít z Doněcké oblasti, aniž jsme věděli, že česká vláda dá krajanům z Ukrajiny možnost vrátit se do rodné země. Začali jsme shánět potřebné doklady. Bylo s tím mnoho starostí, protože během bojů příliš nefungovala pošta. V Doněcku přestal fungovat konzulát České republiky, protože začaly bojové operace. Když jsme se dozvěděli, že existuje tento program a můžeme odejít, našli jsme přes konzulát kontakty, vyjasnili si všechny otázky a díky tomu jsme teď tady, Chtěli jsme pro děti život v klidu a v míru. Máme tu mnoho příbuzných. Kromě Charity pomáhají i oni. Chtějí nám pomoci s novým začátkem ve městě Milovice, které je 25 kilometrů od Prahy. Mám dva strýčky a řekli, že mi pomohou s prací. Práci, kterou jsem dělal na Ukrajině, tu bohužel dělat nemohu. Byl jsem policejní důstojník. Jednak je tu jazyková bariéra, a pak neznám české zákony. Ale později všechno může být."
Děti krajanů chodí do školy do nedalekého Milevska. Každý den je tam vozil autobus. Za pár měsíců už, pro ně zprvu v neznámém jazyce, komunikují. Stejně jako syn Vadima Hnojílka:
"Ani jednou neřekl, že nechce jít do školy. Říkal, že je tam holčička, která trochu mluví rusky. Rusky mluví její rodiče i učitelka. Měl samé jedničky, jenom dvě dvojky, jednu z přírodopisu a druhou z češtiny. Začal rozumět jazyku, který do té doby neznal. Čte knížky, má dobré hodnocení, dobré učitele. Je to jeho první škola. Uvidíme, jak bude v dalším školním roce, v čem bude dobrý."
Zatímco Hnojílkovi přijeli v březnu, Ludmila Bobrovská teprve nedávno.
"Moje rodné příjmení je Rajchrtová. Narodila jsem se v Bohemce, to je česká vesnice v Nikolajevské oblasti. Máme pět dětí. Snacha se synem už žijí čtyři roky v Praze. V březnu přijely dvě další dcery s rodinami. Teď jsme přijeli my s manželem a další dvě dcery. Poprvé jsem přijela do ČR v roce 2005 na kurzy českého jazyka v Dobrušce. Dvakrát jsem se pak zúčastnila kurzů metodiky výuky českého jazyka od Univerzity Karlovy. Do roku 2009 jsem ještě měla funkci předsedkyně spolku Česká rodina v Oděse. S folklórním souborem jsme se zúčastňovali krajanských festivalů. Byli jsme na sokolském sletu. V Česku jsem byla šest krát. Když jsem byla malá holka, tak jsem se ptala, proč jsme se ocitli na Ukrajině. Jak se ukázalo, naši předkové byli exulanti, odešli k vůli víře, byli Čeští bratři. V době Sovětského svazu jsme se nemohli dostat do země svých předků, což jsem vždycky chtěla. Podařilo se mi to až v roce 2005, a když se situace na Ukrajině zhoršila, tak jsme si řekla, že bychom se mohli vrátit do vlasti svých předků. Nejdřív se vrátila snacha a syn. Pak chtěly odjet dvě dcery, a tak jsme se rozhodli k odjezdu celá rodina."
Bylo rozhodnutí složité, váhali jste?
"Když se rozhodly odjet tři děti, tak už jsme dlouho neváhali."
Zůstal ještě někdo z vaší rodiny na Ukrajině?
"Sestra zůstala. Maminka loni zemřela. Ale sestry syn je občan České republiky. A ještě v Česku bydlí bratranec."
Jak se tu dětem podařilo uchytit?
"Moc nám pomohla snacha. Začínala ve skladu a už je v personálním oddělení. Pomohla nám s prací."
Byli jste někdy v Jižních Čechách?
"Ne. Jsme tu poprvé. Neměli jsme takový klidný život, jaký máme tady. Odpočíváme, ale dlouho nebudeme, asi měsíc."
Také Karel Vintr už má příbuzné v České republice.
"My jsme přijeli, abychom tu zůstali. Mám tu bratrance, který je tu od roku 1996 se svojí rodinou. Zve nás k sobě. Tady dostaneme všechny papíry a pojedeme do okresu Trutnov," dodal Karl Vintr, a přiblížil i rodinnou historii.
"Otec studoval před válkou v Kyjevě na pedagogické škole. Chtěl být učitelem češtiny. Když začala válka, tak otcovi spolužáci šli do armády Ludvíka Svobody. Někteří zůstali žít a sloužit v Praze. Otec byl v Česku, a když přijel domů, tak přivezl notes se 76 adresami příbuzných po matčině i otcově linii. Když jsme byli v roce 2005 se ženou v ČR, tak jsme některé adresy navštívili. Například v Karlových Varech v Moskevské ulici žije jeden příbuzný. Další příbuzní a přátelé jsou v Brně, a dalších místech."
Další krajané z Ukrajiny stále přijíždějí.
Krajané se pilně učí a nabízeli i pomoc v hotelu
Jednou z těch, které se o krajany v jižních Čechách starají, je Světlana Porche, vedoucí Střediska Migrace Charity České republiky.
"V tomto hotelu mohou klienti zůstat maximálně šest měsíců. Přestože jsou tu krásné prostory a příroda, tak zájem náš i krajanů, je opustit hotel co nejdřív. Oni sem přijeli žít nový život. Chtějí žít po svém, pracovat, chtějí, aby jejich domácnost už byla normální."
Začaly hned děti chodit do školy?
"Hned po příjezdu. Je to ze zákona povinné. Hned po malém zotavení nastoupily do školy. Zatím chodily do základní školy v Milevsku. Se školou a úřady je velmi dobrá spolupráce."
Učí se krajané v hotelu češtinu?
"Ano, dvakrát týdně. Klienti jsou rozděleni podle věku a podle schopností. Kromě toho poskytujeme klientům sociální a právní poradenství, tlumočení podle potřeby a asistenci na úřadech."
Kolik lidí se už odstěhovalo, našlo práci a bydlení?
"První krajané k nám přijeli v březnu, teprve začínáme pátý měsíc. Zatím v rámci tohoto projektu přijelo do ČR přes 120 klientů. V tuto dobu je jich v hotelu 54. Spočítejte, kolika se podařilo najít práci, školu, ubytování. Není to nic jednoduchého. Jde o to, aby se práce napojila na ubytování. Ne vždy je nabídka pracovní a nabídka na ubytování ve stejném městě. Musí se myslet na děti, aby měly školu, aby mohla manželka pracovat. Snažíme se řešit vše komplexně."
Chodí vám spíše nabídky od firem, nebo je kontaktujete sami?
"Je to různé. Jsme velmi překvapeni. Evidujeme přes 160 nabídek ubytování a práce. Ne vždy to odpovídá bývalému pracovnímu zařazení nebo znalostem a profesi našich krajanů. Nicméně česká veřejnost projekt přijala a ví o něm. Jsme překvapeni, jaké nabídky práce, ubytování, volnočasových aktivit a materiální pomoci k nám přichází. V tuto chvíli už přes 70 lidí našlo práci a ubytování. Po několika měsících je to velmi dobré. Chce to čas, například na vyřízení dokladů. Není možné, aby člověk přijel a hned někam nastoupil."
Jak vnímají krajané zdejší život?
"Ti, co už tu byli, okolí znají. Podnikají výlety do Písku, do Milevska, na Orlickou přehradu, řada z nich byla i v Praze. Čas, který tráví tady, není jen o odpočinku, výuce češtiny a hledání zaměstnání, ale pomáhali třeba odzimovat zahradu okolo hotelu. Nabízejí svoji pomocnou ruku."
Říkala jste, že ne všichni si dokázali zvyknout.
"Zatím mluvíme o jedné starší paní. Předpokládali jsme, že přesídlení starší osoby je složité. Paní bylo přes 80 let. I to krásné prostředí nepřekonalo to, že chtěla být doma. Většinou sem přijely rodiny, které mohou nastoupit na pracovní trh. Hledají práci i sami, tak si myslím, že se to podaří."
