Sen stát se lékařkou si splnila v Česku
Třicetisedmiletá Mercy Brenda Musungu si díky českému stipendiu splnila celoživotní sen stát se lékařkou. V Česku působí už devět let jako lékařka interní medicíny, vychovává dceru a doufá, že si jednou ve své rodné Keni otevře vlastní kliniku a farmu.
Brenda vyrostla v městečku Kitale v oblasti Východoafrického riftu na severozápadě Keni, nedaleko hranic s Ugandou. „Maminka pracovala jako sekretářka na ministerstvu lesnictví, ale po smrti táty už nebylo možné skloubit práci s výchovou čtyř dětí. Nakonec se proto naplno věnovala mně a mým třem sourozencům. Když mi bylo třináct, diagnostikovali jí rakovinu jícnu, bohužel už v pokročilém stádiu, a do roka zemřela. Od té doby mě a mého bratra, dva nejmladší sourozence, vychovávala teta, které vděčím za to, že jsem dnes tady,“ začíná své vyprávění Brenda.
„Jako dítě jsem milovala čtení. Obdivovala jsem knihy Bena Carsona, zejména Zlaté ruce. Chtěla jsem se jako on stát neurochirurgem a dodnes ho obdivuji jako lékaře a chirurga, i když s jeho politickými postoji nesouhlasím. Nemoc a smrt maminky tento sen ještě posílily. Teta mi pomohla získat stipendium na střední školu a já tvrdě pracovala, abych se dostala na medicínu. Střední školu jsem dokončila se známkou A-, což ale na přijetí na medicínu o pár bodů nestačilo. Byla jsem zdrcená.“
Z Keni do Česka za medicínou
Brenda nechtěla být ničím jiným než lékařkou. „Díky známým mého dědečka jsme se dozvěděli o možnosti získat stipendium na studium v České republice. Přihlásila jsem se – a vyšlo to. I když jsem o Československu něco věděla, o současné České republice jsem měla jen minimální představu. První listopadové dny jsem se svou jarní bundou opravdu trpěla,“ vypráví s úsměvem Brenda o svém příjezdu na studium v roce 2008, kdy jí nebylo ani dvacet.
O osm let později se Brenda stala lékařkou. „Promoce byla nejlepším dnem mého života, splnil se mi celoživotní sen. Studovat medicínu v češtině bylo extrémně náročné, ale neúspěch pro mě nebyl možností.“ Na radu přátel – lékařů se rozhodla začít v menší nemocnici, kde obvykle potřebují více personálu a kde může získat co nejvíce praktických zkušeností. „Po promoci jsem stále chtěla dělat chirurgii, ale mnohokrát mne odmítli. Ve zpětné vazbě se bohužel objevovaly i poznámky o organizačních dopadech delších pracovních přerušení, například rodičovské dovolené u lékařek. Řekla jsem si tedy, že zkusím internu, a ocitla se na pohovoru s primářem jedné nemocnice v Chomutově. Nastoupila jsem téměř okamžitě.“
„Když se ohlédnu zpět, vidím, kolik lidí mě podrželo. Bez jejich víry ve mně bych dnes nebyla tam, kde jsem.“
V Chomutově strávila tři roky. „Kolegové i sestřičky byli skvělí, cítila jsem se jako součást velké pracovní rodiny. Během koleček na různých odděleních jsem zjistila, že mě interna vlastně baví. Je to taková detektivní práce – pacient přijde s určitými příznaky a vy musíte zjistit, co je špatně. Rozhodla jsem se proto v oboru zůstat.“
„Chomutov je malé město, lidé na ulicích (a pravděpodobně i v nemocnici) samozřejmě zírali, ale s pacienty jsem měla vždy dobré zkušenosti. Myslím, že spíš doma probírali ‘africkou doktorku’, než aby to řešili se mnou. Zažila jsem pár úsměvných situací – jeden pacient si v noci myslel, že jsem čert, často si mě pletli s kolegyní Karen z Ghany, která nastoupila rok po mně, a nechyběly ani obvyklé naivní otázky o Africe typu, jestli máme domy a oblečení,“ vzpomíná Brenda na své první roky v praxi.
Místo Švédska zpátky do Plzně
Dalším krokem Brendiny cesty po Chomutově měla být Skandinávie. „S tehdejším přítelem jsme plánovali přestěhovat se do Švédska. Začala jsem se učit švédsky, zjišťovala administrativu kolem stěhování, ale po dvoutýdenní návštěvě Švédska jsem si uvědomila, že tam nechci žít a že vztah, který byl dosud hlavně na dálku, asi nemá budoucnost. Přestěhovala jsem se proto do Prahy, kde jsem začala pracovat v dialyzačním centru. Práce mě naplňovala a byla zajímavá, ale také méně náročná než interna, kde jsou noční a dlouhé směny běžné. Více času pro sebe jsem chtěla i proto, že jsem začínala cítit tlak rodiny, abych se usadila a založila vlastní rodinu. V Praze jsem strávila další dva nebo tři roky, než jsem se odstěhovala zpátky do Plzně, města, kde jsem vystudovala.“
„Spolužačka z medicíny mě už dlouho lákala do nemocnice v Klatovech a k tomu se přidala i okolnost, že jsem v Plzni měla přítele, se kterým mám dnes dvouletou dceru. Když jsem získala práci v Klatovech, přestěhovali jsme se k sobě a jsme tu dodnes,“ pokračuje Brenda. „Teď během rodičovské dovolené pracuji na dohodu na interně v Klatovech. Jsem moc vděčná za podporujícího partnera, díky kterému mohu dělat i noční nebo víkendové směny, i když on sám pracuje na plný úvazek. Zatímco obdivuji ženy, které zůstanou plně na rodičovské, já práci v mateřství potřebuji – i proto, abych jako lékařka nevypadla z praxe.
Počasí, klidný život a farma
„Chtěla bych, aby dcera zažila oba světy – evropský řád i africký venkov, kde čas plyne jinak a život je klidnější.“
Brenda žije v Česku téměř osmnáct let, se svou rodnou zemí i rodinou však zůstává v úzkém kontaktu. „Do Keni jezdíme s partnerem pravidelně. Jsem ráda, že jsem si našla muže, který rád cestuje, a zajímají ho různé kultury. Za pár týdnů se chystáme na první rodinnou návštěvu s naší dcerou. Jedeme za tetou, která žije na farmě v městečku Endebess, kousek od mého rodného Kitale. Moc se těším a jsem zvědavá, jak malá zareaguje na tetu, na novou zemi, nové tváře, jídlo i klima.“
„Jsou to dva odlišné světy – jeden přesný, naplánovaný, druhý spontánní a živý. Oba jsou součástí toho, kým jsem.“
„Chtěla bych, aby dcera měla možnost zažít oba světy – evropský i ten africký venkovský, kde je nespolehlivá elektřina, internet, a kde většinu času trávíte venku, bez televize a telefonu, v klidnějším tempu. Mým přáním, zatím spíš neurčitým, je přestěhovat se za deset až patnáct let zpátky do Keni, mít vlastní farmu, tak jako v dětství – pár krav, slepice, manga – a malou kliniku, kde bych mohla pracovat jako lékařka. Ráda bych také založila organizaci, která by podporovala sirotky či děti v nouzi a umožnila jim přístup ke vzdělání i stabilnímu domovu. Partner je tomu otevřený, ale je to ještě daleko a v téhle rovnici je mnoho neznámých. Museli bychom vyřešit třeba kvalitní vzdělání pro dceru nebo to, že jsme zvyklí na svět, kde vše funguje podle plánů, rozvrhů a jízdních řádů, zatímco v Keni věci prostě fungují jinak. Jsou to dva odlišné světy.“
„V Česku mám rodinu a skvělý život, ale někdy si přeju žít tam, kde slunce svítí častěji a kde jsem prostě jen Brenda.“
Brenda si v Česku vybudovala život a je tu spokojená. „Mám tu rodinu, dobré přátele, podařilo se mi podpořit i starší sestru, která tu vystudovala magistra a nyní učí v Berouně. Jsem schopná pomáhat rodině v Keni. Můj život tady byl a je skvělý.“ Přesto má i svá „ale“. „Upřímně bych ráda žila v zemi, kde je teplo a sluníčko. I když jsem si na české zimy zvykla, jejich pochmurnost člověka snadno stáhne dolů a nedá se spoléhat jen na krátké dovolené v teple. A druhým mým přáním je žít opět v zemi, kde mám stejnou barvu kůže jako většina lidí kolem, kde jsem prostě jen Brenda. Nejde o to, že bych tu zažívala rasismus (i když bohužel nemůžu říct, že nikdy), ale o to, že si neustále uvědomujete, že sem úplně nepatříte. Chtěla bych znovu žít tam, kde barva kůže není něco, co máte pořád na očích.“
Související
-
Afričané s českým diplomem
Příběhy Afričanů, kteří studovali v Československu/Česku a po návratu se úspěšně prosadili ve svých profesích. Jak jim zkušenost z pobytu u nás změnila život?
-
Češky v Africe
Jak se žije ženám s českými kořeny v Africe, co je nejvíc překvapilo, co jim chybí a co naopak v původní vlasti mít nemohou, se dozvíte v naší sérii rozhovorů.
-
Češky v Asii
V sérii rozhovorů se dozvíte, jak se žije ženám s českými kořeny v Asii, co je nejvíc překvapilo, co jim chybí a co naopak v původní vlasti mít nemohou.
