„Španělsky jsem uměla minimálně.“ Eliška Ochoa poznávala komunitu v Ekvádoru jako dobrovolník
Eliška Ochoa strávila dva roky jako dobrovolník v Ekvádoru. Bydlela v komunitě Salesiánů 3200 metrů nad mořem, bez teplé vody a občas i bez elektřiny. Zúčasnila se projektu Adopce na blízko.
Jaké to je žít v takové nadmořské výšce? Jak si poradila zpočátku s minimální znalostí španělštiny? Jaký je život ve vesnicích v ekvádorských horách? Proč se rozhodla založit projekt Minga pro Ekvádor? Jak prozradila Eliška Ochoa, vše začalo poutí do Santiaga de Compostely. Tam přišel nápad pokračovat v této cestě.
"Chtěla jsem jít někam do zahraničí, ideálně jako dobrovolnice. Narazila jsem na program Adopce na blízko. Pak proběhla téměř roční příprava a já si z těch nabízených zemí vybrala Ekvádor. Lákal mě nejvíc. Bylo to trošku dané i tím, že ostatní chtěli jet někam, kde se mluví anglicky. Já jsem se dalšího cizího jazyka nebála. No, možná trošku ano, ale říkala jsem si, že bych se ráda naučila španělsky."
Jaká byla vaše znalost španělštiny, když jste tam přijela?
"Téměř minimální. Uměla jsem základní pozdravy a fráze, jako 'mám hlad' a nějaká slovíčka. Když jsem přijela, tak jsem jim opravdu nerozuměla. Někteří lidé se snažili mluvit pomalu, tam jsem se trošku chytala, ale v nějaké konverzaci, kde mluvili všichni dohromady, jsem nevěděla, která bije. Takže to byl docela náročný začátek."
Jaká je podstata projektu Adopce na blízko?
"Ten projekt vysílá dobrovolníky do různých zemí, převážně do Afriky. Potom je tam Indie, Bulharsko, teď nově Papua-Nová Guinea. Něco bylo i v Latinské Americe. Dobrovolníci pracují s mládeží a dětmi. Proto se to jmenuje Adopce na blízko, protože podstatou dobrovolnictví je trávit čas s dětmi, ať už nějakým učením nebo pomoct dětem z ulice, které potřebují někoho, kdo se o ně bude starat. Je to česká iniciativa Salesiánů."
Byla jste někdy dřív Latinské Americe?
"Ne. Bylo to poprvé."
Takže jste přistála na letišti. A co se dělo dál?
"Přistála jsem na letišti asi ve dvě ráno a čekal tam na mě nějaký vyslanec ze salesiánské komunity. Vydali jsme se do komunitního centra a já jsem během cesty zjistila, že mu nerozumím a on mě také ne. V tu chvíli jsem se zděsila, jak to tam bude celý rok probíhat. Pak jsem zjistila, že to možná bylo jeho přízvukem. Byl z města Cuenca, a tam mají takový jakoby více zpívaný přízvuk a také neuměl žádný cizí jazyk. Nebyl zvyklý na cizince."
Jaké bylo setkání s dětmi, když tam byla určitá jazyková bariéra?
"S dětmi to bylo krásné, protože s dětmi je jazyková bariéra mnohem méně podstatná, než s dospělými. Děti se napojují na něco jiného. Prostě cítily, že tam jsem pro ně, že mám otevřené srdce, abych s nimi ten čas trávila. Krásně na to reagovaly, takže když nebylo slovo, tak jsme spolu něco vyráběli. Často mají nedostatek pozornosti, takže ve chvíli, kdy jim tu pozornost někdo věnoval, se kolem pořád motaly, a objímaly mě. Prostě to spojení s nimi bylo okamžitě snadné."
Kde jste tam bydlela?
"Bydlela jsem u salesiánské komunity, to znamená se salesiánskými kněžími a s dobrovolníky z Ekvádoru, kterým bylo 17 let. Byli tam jen samí kluci, já jsem byla jediná holka v komunitě."
To si vás tam považovali.
"Na jednu stranu ano, zvláště kněží, protože jsem jim mohla pomáhat v kuchyni. Ona tam chodila vařit žena z vesnice jako zaměstnaná, ale stejně potřebovali pomoc v této oblasti. Já si to vzala pod palec a měla jsem na starosti například organizování kuchyně, dobročinné jídelny pro místní seniory. Odvinuly se z toho pak různé aktivity. Zvali mě potom na kurzy pečení do různých komunit. Třeba ve vedlejší více rozvinuté vesnici chtěli prodávat dorty. Tak si mě tam pozvali, abych je něco naučila, protože zjistili, že mi ty věci jdou. Sušenky, dorty a takové věci. Často jsme v komunitě vařili pro 50 lidí, někdy i pro 100 lidí a celé jsem to musela zorganizovat. Nevařili jsme něco složitého jako je svíčková. Tam jsme prostě vařili kukuřici nebo vlčí bob, to jsou taková zrna podobná fazolím. Vařit ve velkém je náročné, nehledě na to, že člověk to musí zpracovat všechno ručně. To znamená, že kukuřice nám přijde v pytlích a musíme ji oloupat. Vždy jsme tam zaměstnávali i děti. Pořád se kolem komunity motaly, takže když přišly, tak jsme udělali tzv. mingu. To znamená to, že všichni, kdo jsou po ruce, jsou nějakým způsobem zapojeni a pomáhají."
Jak jste se zmínila, bydlela jste v horách. Jak vysoko?
"3200 metrů nad mořem, tam bylo sídlo, kde jsem bydlela, ale Siniatug je zajímavý v tom, že to není vesnice jako taková, ale farnost. Je to veliká oblast, pod kterou spadá 42 komunit, které jsou ve výškách od 2500 metrů až po 4000 metrů. Je tam několik výškových stupňů a podle toho v každé výšce život vypadá trochu jinak. Já jsem pak chodila učit i do různých školiček, které byly často i mnohem výš. Takže jsem se pohybovala běžně ve výšce 3500 až 4000 metrů. Byla jsem potom zvyklá chodit pěšky."
Říkala jsem si, jak jste ty nadmořské výšky snášela. Jak to bylo s dýcháním?
"S dýcháním jsem kupodivu nějaký větší problém neměla. Jedině asi úplně na začátku, takové dva týdny, jsem měla trošku motání hlavy nebo bolení hlavy. Pak už jsem to pociťovala minimálně a vlastně jsem se poměrně rychle aklimatizovala. Je pravda, že člověk se tam v horách opravdu unaví chůzí více než u nás. Staré babičky běhají dvojnásobnou rychlostí, než jsem chodila po horách já. Do škol jsme se dostávali většinou autem. Sice tam nejsou silnice, ale horské cesty. Jezdil tam třeba ředitel školy, tak mě vzal sebou, ale zpátky už jsem se vracela pěšky, což třeba byla hodina a půl. Mě hory fascinují, mám je ráda.
Já zase fascinovala místní lidi. Nechápali, že když nikam nemusím, tak dobrovolně na horu šplhám, abych měla výhledy. Ve výsledku jsem tam pak brala třeba i děti. Možná je to obohatilo. Jsou zvyklé chodit, ale jen ty svoje cestičky. Vzala jsem je na kopec, kde nikdy nebyly a kde měly nádherný výhled dolů na celou vesnici. Děti tam jsou od malinka zvyklé chodit na pastvu kilometry s ovcemi, lamami a podobně. Když je zrovna nějaká sklizeň, nejdou do školy týden nebo dva, protože rodiče potřebují pomoc na poli.
Aby mohly děti studovat, potřebují rodiče nějaký příjem. Často třeba otec od rodiny jde pracovat někam do města, někdy jde pracovat i máma a děti zůstávají samy. Volnost mají, bych řekla, trošku jakoby nechtěnou. Jsou v domečku a čekají, kdy se vrátí rodina s nějakým výdělkem. Pak jsou samozřejmě příběhy, kdy třeba jeden z rodičů zemřel. Setkala jsem se s takovou rodinou. Tatínek odešel pracovat, protože umřela maminka, a děti byly samy několik měsíců."
Bylo něco, co komunitu překvapilo na vás a co vás překvapilo na komunitě?
"U mně je toho překvapovalo hodně. Ačkoliv jsem byla v salesiánské komunitě, nejsem úplně věřící v tom tradičním slova smyslu. Jela jsem tam otevřená katolické víře, ale odmítla jsem třeba učit náboženství. Musela jsem ukázat, že umím jiné věci, které jim mohu dát. Začala jsem učit angličtinu, protože ve školičkách zjistili, že umím anglicky.
A co překvapilo mě? Možná mě překvapilo to, jak funguje salesiánská komunita. Pro mě to bylo nové a vlastně jsem tam pronikla do vztahů, které tady nebyly úplně ideální. Co mě asi překvapilo nemile, bylo, že mladí sedmnáctiletí dobrovolníci neměli stejné nasazení jako já. Jeli dělat dobrovolníky, ale často třeba lhali nebo se snažili vyhnout práci. Pro mě to byl takový zvláštní rozpor. Když tam jedou něco takového dělat, tak bych očekávala, že zodpovědnost budou mít jinou, než když dělají něco povinně".
Vy máte projekt, který se jmenuje Minga pro Ekvádor. Sháníte peníze prostřednictvím portálu HitHit. Jak jste vlastně na slovo Minga narazila? A proč se tak projekt jmenuje?
"Na mingu jsem úplně poprvé narazila, když jsme někam jeli, byla mlha, pršelo, zima, už se skoro šeřilo. A najednou jsme zastavili. Nevěděla jsem, co se děje. Kněz se šel podívat a říkal, že musíme tak půl hodiny počkat. Pochopila jsem, že je nějaký problém s přívodem vody, který opravují. Šli jsme se podívat, a tam muži, ženy a děti odkopávali trubku, dělali mingu. Minga znamená, že se takto sejdou lidé z komunity, aby udělali něco pro její dobro. Mě se ten koncept hrozně líbil. Za půl hodiny to spravili, a jeli jsme dále. A pak jsem se s tím setkala vždy, když mi někdo říkal: on tady není, protože má nějakou mingu."
Vy v rámci výběru peněz na HitHit nabízíte také osobní kurs ekvádorské kuchyně. Už jste někoho učila vařit?
"Ještě ne. Je to vyloženě novinka, něco, co nabízíme s manželem, protože oba rádi vaříme. I moje maminka pořádá kuchařský kurz, takže to mám jakoby úplně přirozené z rodiny."
Vy jste také držitelkou ceny pro dobrovolníky Křesadlo. Kdy jste tuto cenu dostala?
"V roce 2020. Vlastně to bylo potom, co jsem se vrátila z Ekvádoru. Já jsem tam byla v roce 2018 a 2019."
Vy jste si našla manžela v Ekvádoru?
"Ano, našla jsem si ho v Ekvádoru."
Plánujete další aktivity v Ekvádoru?
"Určitě. Synovi je rok a půl. Pokud trochu přejde situace s covidem, tak bychom se tam chtěli vydat už tento rok, i proto, že tam máme rodinu a chceme, aby poznal syn i tu ekvádorskou část. A samozřejmě i proto, že tam máme tento projekt.
Jsme teď v kontaktu s architekty, kteří se zabývají neuro architekturou a bio architekturou. Získali cenu za udržitelnost. Obnovují tradiční techniky, pracují s hlínou, prostě s místními materiály. Chtějí pomoct postavit centrum v jedné z domorodých komunit. Cílem je, aby si místní ty techniky, které už často zapomínají, znovu připomněli. Tyto techniky mají veliký úspěch ve vyšších třídách společnosti. V centru mohou probíhat různé kurzy pro ženy, protože vyrábí nádherné řemeslné výrobky. Chceme, aby se tam trošku rozhýbala ekonomika a nemuseli pak migrovat za prací a opouštět rodiny."
