Slavík: Základem je radost z barev
Otakar Slavík je významným zástupcem českého výtvarného umění 60. let. Jeho plátna září barvami a energií, zásadním tématem jeho obrazů je figura. Dnes žije v Rakousku, kam emigroval po podpisu Charty 77. Před několika dny se osobně zúčastnil zahájení výstavy svých nejnovějších děl v Praze.
Osm svých rozměrných pláten a kolem dvou desítek dalších prací vystavuje v Topičově salonu na Národní třídě v Praze malíř Otakar Slavík. Jsou to především díla z roku 2008.
Narodil se v roce 1931 a patří ke generaci, která výrazně poznamenala podobu českého umění 60. let minulého století. Jeho umělecká dráha začala na keramických školách v Bechyni a v Hořicích. Poté studoval na Pedagogické fakultě v Praze u Karla Lidického a hlavně pak malbu u Martina Salcmana, který jej definitivně obrátil k malířství. Po škole se ocitl v okruhu umělců typu Adrieny Šimotové, Václava Boštíka, Jiřího Johna a dalších. Po podpisu Charty 77 a onemocnění srdce odešel v roce 1980 do Rakouska. Žije a pracuje ve Vídni.
"Vídeň byla odrazový můstek na Západ. Od něho jsem se odrazil a rozplácl jsem se zase nad Vídní. Tenkrát tam bylo velice poklidno, opravdu valčíkové prostředí. A jídlo bylo to samé, jenže lahůdkové!"
Po Chartě jste odcházel?
"Ano, ano. Oni dali chartistům azyl. Kdo chce, tak že může okamžitě odejít. Tak jsme odešli."
Mířil jste do Vídně?
"Jak říkal Kafka: Pryč odsud! Kamkoliv. Pryč odsud!"
A v kterém roce jste odcházel?
"V osmdesátém nějak. Nedávinko, jak se říká, nějak nedávinko před třicetiletou válkou."
Otakar Slavík si téměř po celý život budoval nezávislou existenci, pracoval jako kulisák i skladištní dělník. Zejména před odchodem do Vídně.
"Já jsem se živil jako nádeník, abych neměl žádný styk s komunistickou kulturou. Pomocného nádeníka jsem dělal 23 roku. Vykládal jsem vagóny, dělal jsem ve skladu, v betonárně, kulisáka..."
Odsud je tenhle obraz Kulisák s kšiltovkou?
"To je ze života, v Národním divadle na provazišti. Měl jsem tam přehled přes všechno."
Ve Vídni už jste se na malbu víc soustředil?
"Tam nelze dělat nádeníka a zároveň být malíř. To bylo možné jen v komunistickém režimu, kde to nejhorší, čím vyhrožovali, bylo, že člověka zbaví místa a bude pracovat manuálně. A já jsem manuálně pracoval, tak jsem měl bláhově pocit, že s komunistickou stranou a s tou dobou nemám nic společného. A do teďka to cítím. Takže to bylo naivní."
Změnilo se vaše malování ve Vídni, v jiných podmínkách, pro jiného diváka?
"Ne, ne. Tenkrát jsem byl úplně nadšen malováním jako takovým. A dodnes základ mého malování jsou barvy, práce s barvami, radost z barev. A to mi naštěstí zůstalo."
Když byla v roce 1992 otevřena po 25 letech v Národní galerii v Praze rozsáhlá retrospektiva Otakara Slavíka, ukázalo se podle odborníků, že jeho tvorba patří k nejvýraznějším projevům českého umění druhé poloviny 20. století. V Topičově salonu v Praze si mohou zájemci prohlédnout díla Otakara Slavíka do 6. března.