Slovenský prezident Rudolf Schuster při setkání s přímými účastníky karpatsko-dukelské operace, Foto: ČTK
Poprvé ve své historii Československá obec legionářská uspořádala shromáždění vojáků z 2. světové války a to jak z východní tak ze západní fronty. Na obou stranách totiž přetrvává mnohaletá řevnivost, kdo se víc zasloužil o osvobození republiky. Došlo k nějakému konfliktu?
"Naši vojáci, ať už to byli tankisté, dělostřelci, příslušníci pěchotních jednotek, letci, prokázali svým hrdinstvím v bojích za 2. světové války, že umí nejen po svobodě volat, ale i za ni bojovat. Jsou proto víc než důkazem vojenské cti a hrdosti."
Slovenský prezident Rudolf Schuster při setkání s přímými účastníky karpatsko-dukelské operace, Foto: ČTK
Prohlásila náměstkyně ministra obrany Jaroslava Přibylová. Ve svém projevu před shromážděnými vojáky z 2. světové války vyzdvihla především odkaz těchto hrdinů pro budoucí generace. Jen letmo se však zmínila o křivdách, kterých se dopustil bývalý komunistický režim především na legionářích ze západní fronty. Vojáci z Anglie, kteří byli nasazeni při dobývání francouzského přístavu Dunkerque společně s československými letci bojujícími v bitvě o Anglii byli nejrůznějšími způsoby bývalým režimem perzekuováni. Mnozí z nich zahynuli ve vězení, jiní byli donuceni k emigraci. Po válce byli totiž označeni za špióny západu a kolaboranty. Naopak vojáci z východní fronty, kteří se zúčastnili Karpatsko-dukelských operací byly komunistickým režimem heroizováni. A to hlavně z politických důvodů. Vždyť osvobodili republiku po boku sovětské Rudé armády. Ovšem je nutné zdůraznit, že boje na Dukle byly skutečným válečným peklem. Zahynuly zde na stovky tisíc vojáků. Není proto divu, že mezi těmito skupinami přetrvával dlouhé roky spor o to, kdo je vlastně větším hrdinou. První oficiální shromáždění vojáků jak ze západní tak z východní fronty se uskutečnilo teprve tento týden. Ze všech koutů České republiky přicestovalo více než sto padesát veteránů, z toho zhruba devadesát vojáků, kteří bojovali na východní fronty, šedesát veteránů bojujících na Středním východě, u Dunkerqueu a Tobruku. Setkání bylo srdečné a stopy po jakékoliv řevnivosti dávno zahladil čas. Vždyť těmto vojákům je v průměru přes osmdesát let. Jedním z nich je i poručík ve výslužbě Jan Tobiáš, který byl dvakrát zraněn na Dukle.
"Víte jak vypadá armáda ve válce? Je to obrovský chaos, nikdo neví, co má dělat. Zákopy první, druhá linie. Když jsem tam šel, potřeboval jsem na záchod. Tak jsem se sebral a skočil jsem za křoví. Tak tam klečím a koukám na okraj lesa. Najednou se po cestě vynořil povoz s koňmi, na němž seděli tři Němci, jeden kočíroval. Tak jsem si rychle natáhnul kalhoty, ale jelikož jsem neměl flintu, vytáhl jsem ze své ruské holinky německou pistoli, kterou jsem ukořistil a zařval ně: "Halt." Oni se tak poděsili, že nekladli žádný odpor. Tak jsem je zajal, hodil jsem přes rameno jejich automaty a přivedl je dolů k nám. Ostatní vojáci na mě koukali a ptali se, kdes je vzal. Za to jsem dostal řád rudé hvězdy."
