Spirála smrti

O titul fotbalového mistra České republiky se tentokrát bojovalo až do posledního kola. Stejně tak až poslední kolo rozhodlo o druhém sestupujícím z nejvyšší soutěže. Sportovní fanoušci si tedy přišli na své. Jak ale uvádí Zdeněk Vališ, zdání klame, protože fotbal českou veřejnost po uplynulém ligovém ročníku možná ještě více znechutil.

Spirála smrti

Těžko si někdo jinde ve světě dokáže představit, že by mužstvo bojující o titul poslalo v polovině soutěže své nejlepší hráče největšímu rivalovi, aby ho posílilo. V Česku je to zřejmě normální. Pražská Bohemka šlape v tabulce na paty Spartě a hráči hovoří o tom, že se s letenským velkoklubem chtějí poprat o titul. Výsledek? Místo nákupu dalších posil pustí vedení Bohemians v průběhu ligy do Sparty skoro všechny své hvězdy. Spartě to nakonec bylo k ničemu a Bohemka šla v tabulce šupem dolů. Vedení klubu z Vršovic ale dočasně vyřešilo jeden problém. Bylo na výplaty.

Příklad Bohemians není vůbec výjimečný. Spíše by se už dalo hovořit o pravidlu. Smyslem sportovního klání už jako by nebylo vyhrávat, ale přežít. Hlavní je zabezpečit chod klubu. Jinými slovy získat peníze na vysoce nadstandardní příjmy nejen hráčů, ale samozřejmě - ne-li především - také funkcionářů. Když sečteme aktuální roční rozpočty všech klubů nejvyšší fotbalové soutěže, dobereme se k číslo hodně většímu než jedna miliarda korun. Odebereme- li z této hromady peněz netypické rozpočty takzvaně bohatých klubů, jako jsou Sparta, Slavia nebo Teplice, zjistíme, že průměrný český prvoligový klub potřebuje k životu na sezónu asi 50 milionů korun. Dát je dohromady je ale stále těžší. Něco získají oddíly od agentury zajišťující reklamní a televizní práva k celé soutěži, Dalších pár procent dodají diváci na vstupném. Většinu rozpočtu si ale kluby musí poskládat z příspěvků od sponzorů a ....prodejem hráčů. Ti nejlepší odcházejí především do Sparty a Slavie. Tam se ale většinou příliš dlouho nezdrží. Oba slavné kluby dnes fungují spíše jako podniky zahraničního obchodu, protože vzápětí ty nejlepší hráče obratem vyvážejí do Německa, Itálie, Anglie, Španělska či Portugalska. Mohlo by se zdát, že tento způsob látání rozpočtových děr může fungovat do nekonečna.

Omyl! Z odborných kruhů se stále častěji ozývají hlasy, že permanentní výprodej nejcennějších "výrobních sil "českého fotbalu se už začíná odrážet na úrovni domácí klubové soutěže. Peníze získané z prodeje hráčů totiž neslouží k systematické výchově nových mladých talentů, ale jsou spotřebovány na běžný provoz klubů. Jakkoli to může znít cynicky, v ostatních částech ekonomiky se pro odčerpávání aktiv z firem vžil už dávno trefný výraz tunelování. A takové jednání je v mnoha případech hodnoceno jako kriminální čin. Ve fotbale jde samozřejmě o citlivější problém, hráči-aktiva jsou přece jen živí lidé, ale výsledný efekt je v podstatě stejný. Podnik, který neinvestuje do rozvoje, je předurčen k bankrotu. Ve fotbale dochází kvůli nedostatku kvalitních hráčů ke snižování úrovně celé soutěže. Důsledkem je další pokles zájmu diváků a sponzorů. Kluby získávají méně peněz a musí sahat k dalšímu hráčskému výprodeji, už jen průměrných hráčů do nižších fotbalových soutěží v západní Evropě. Může se tomu říkat začarovaný kruh nebo spíše spirála smrti.

Existuje jediné východisko z tohoto stavu - obnovit důvěru v český fotbal, což předpokládá na prvním místě obnovit důvěru v českém fotbalu. Až nebude Český fotbalový svaz vypadat v očích veřejnosti jako uzavřenou společnost, v níž platí zvláštní zvyklosti a pravidla jako v mafii, až nebudou sázkové kanceláře raději stahovat některé fotbalové zápasy ze své nabídky, protože každý ví, jak zápas dopadne, potom se do ochozů stadionů vrátí diváci a fotbal se stane opět atraktivní pro solidní sponzory. Potom budou i peníze, bez kterých se dnes vrcholový fotbal prostě hrát nedá.