Sporná pomluva

Unie svobody předložila návrh na vypuštění paragrafu o pomluvě z trestního řádu. Jak uvádí Zdeněk Vališ, nápad je to sice podnětný, ale zároveň může vzbuzovat i pochybnosti.

Návrh na zrušení trestného činu pomluvy je bezpochyby reakcí na žalobu vlády vůči týdeníku Respekt. Ten označil chování členů vlády za korupční a kabinet proto pocítil potřebu hájit svou čest. Premiér se dokonce nechal slyšet asi v tom smyslu, že by Respekt měl vůbec zmizet z mediálního trhu, což už muselo vyburcovat z letargie i otrlejší povahy. Konflikt mezi vládou a časopisem se tak zároveň změnil v právní spor, jehož řešení by mohlo pomoci vyjasnit poměry mezi novináři a politiky.

Paragraf
Na začátku ale bylo slovo, které ovšem nebylo u boha, protože ten nepomlouvá. U lidí se slovo může změnit v pomluvu a na to jsou v českém právním řádu příslušné paragrafy. Až dva roky natvrdo si může vykoledovat takový pomlouvač. To když o jiném sdělí nepravdivý údaj, který může značnou měrou ohrozit vážnost dotyčného u spoluobčanů, poškodit ho v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo mu způsobit jinou vážnou újmu. Faktem je, že i když případů trestních oznámení za nějaký verbální čin přibývá, zatím se kvůli tomu za celé polistopadové období neocitl za mřížemi nikdo. Nicméně paragraf tu je už od dob c.k. mocnářství a tudíž existuje i potenciální hrozba jeho použití.

Unie svobody proto navrhuje jeho vyškrtnutí z trestního řádu. Aplikovat na pomluvu trestní právo považuje relikt minulosti. Jednak jde podle unie o zásah do svobody projevu. Někdo by ještě mohl dodat, že se jedná o odsouzeníhodný způsob, jak si vynutit poslušnost médií. Jednak se přece lze v případě pomluvy domáhat nápravy cestou občanskoprávního řízení. To jsou bezesporu na první pohled pádné argumenty. A návrh Unie svobody svou líbivostí také vzbudí sympatie dosti lidí. Přesto lze pochybovat, že mezi poslanci získá většinu. Pomineme-li právní tradice této země, je téměř jisté, že návrh mnozí úspěšně napadnou, ač to vypadá paradoxně, kvůli jeho rozporu s Listinou základních práv a svobod, a tedy i s ústavním pořádkem.

Z listiny lze totiž odvodit odpovědnost za vyřčené slovo a za případný zásah do práv druhého. A naplnění práv zaručených listinou musí zajistit veřejná moc. V čistě občanskoprávním řízení by prý byli zvýhodněni bohatí a mocní. Běžný občan si přece nemůže dovolit vést nákladné soudní řízení, které se může protahovat na řadu měsíců i let. Pokud ale ochranu osobnosti zaštiťuje občanské i trestní právo, je větší naděje na úspěch. Mimochodem, právo vlastnit patří rovněž do svrchovaně soukromé sféry občana, a přesto považujeme za přirozené, že jeho narušení je předmětem ochrany orgánů veřejné moci.

Jinými slovy, krádež je postihována a trestána, ačkoliv občan má rovněž možnost bránit se sám občanskoprávní žalobou. Na druhé straně je zřejmé, že význam trestného činu pomluvy v Česku značně devalvoval. Hodit starosti na stát je prostě nejen levnější, ale i jednodušší než podávat občanskou žalobu. A rovněž je zřejmé, že na rozdíl třeba od zmíněné krádeže je možné případy pomluvy rozmělnit do slovíčkaření. Tak bylo možné charakterizovat i spor kolem časopisu Respekt, než policie trestní stíhání zastavila jako bezpředmětné. Mimochodem, co je to vlastně korupční chování vlády? Vždyť každá vláda více či méně vytváří korupční prostředí například tím, že předkládá parlamentu určité zákony. A v nich jsou někdy pravidla hry hodně málo zřetelná.