Stalo se před 100 lety: Robinson a Beneš
Fotbaloví fanoušci dodnes obdivují "robinzonádu", ale kdo z nás ví, proč se jí tak říká? Odpoví vám následující rubrika.
Celkem známý je z naší fotbalové historie fakt, že na starém hřišti Slavie na Letné hostoval 24.dubna roku 1901 slavný anglický klub, právě finalista Anglického poháru, FC Southampton. Dochoval se i výsledek 3:0 pro výborné borce z Albionu. Ale, ... to "hlavní" se událo až po skončení zápasu. Máme k dispozici celkem unikátní pramen. Vzpomínání pozdějšího ministra zahraničí a prezidenta republiky Edvarda Beneše. A protože doktor Beneš jako studentík byl členem fotbalové SK Slavie, užijme jeho líčení.
"Slavia přistoupila k tomu zápasu na výsost vážně.Ke vstupence, která stála deset krejcarů, přidávala pěkně vyobrazený list. Přinášel fota anglických hráčů, historii soupeřova klubu a informace o jeho nejslavnějších hráčích. Ten zápas byl skutečnou událostí. Ale...To hlavní se odehrálo až po zápase. Soupeřův brankář si dal od správce připravit všechny balóny a jeho i slávističtí hráči na něho stříleli jednu ránu za druhou. Z hranice "velkého vápna". Střely dokázal vyrážet efektními skoky. A protože se jmenoval Robinson. Praha měla fotbalovou novotu. Těm skokům se začalo říkat robinzonáda a okamžitě začaly patřit do výbavy těch našich nejlepších strážců branky. O dvě desítky let později je slavný František Plánička dovedl až k dokonalosti."
Věřme líčení doktora Beneše. V letech 1900 až 1904 oblékal červenobílý dres fotbalové Slavie. Většinou v garnituře, co hrávala propagační zápasy po českém venkově. V Kolíně, Turnově,Jičíně, Chrudimi, Benešově. Hrál vždycky na levém křídle a nikdy ne pod svým jménem. Jednou byl Spolný, jindy König, pak zase Bělský, Berger,Novotný nebo Šícha. Pod jménem Miroslav Šícha také v roce 1915 uprchl z rakouského mocnářství a začal po boku Tomáše Garrigua Masaryka pracovat pro budoucí Československou republiku.
Řadu vzpomínek na své sportovní mládí zařadil do knihy s názvem Život jsem zasvětil míru, kterou s ním, jak sám říká, sestavoval ve čtyřicátých létech americký spisovatel Edward Hitchcock. Co na sebe pan prezident prozradil ?
Třeba to, že po příchodu z rodných Kožlan na vinohradské gymnasium ho starší bratr Vojta, u něhož pobýval v podnájmu, nechal zaregistrovat do našeho nejslavnějšího sportovního klubu Slavia Praha. Nutil ho,aby svou nadbytečnou energii využíval ke sportovnímu rozmachu. Beneš hrával dobře, hrál v dnes už neuvěřitelném zápase, kdy Slavia C porazila Spartu A poměrem 6:1. Až jednou... to si zlomil nohu. Odvezli ho do nemocnice. Jak ho "přivedli k sobě", hned se ptal doktorů : a vyhráli jsme? Byl to prý all right sportsman. Ale ve škole...začali ho postrádat. Fotbal nesměl přiznat, byl by okamžitě vyloučen. Schovával se šest neděl v té nemocnici a kamarádi mu nosili knihy a čtivo, aby s třídou udržel tempo. Jenže, páni profesoři s pomocí pražské policie objevili, kde se ztracený student ukrývá a tak hned jak se zase ve škole objevil, dostal bez prodlení čtyřhodinový karcer a v třídní knize byl o něm učiněn záznam. Což znamenalo nejen konec žákovských výsad, ale musil od toho okamžiku platit školné, jehož byl jako dosavadní "vzorný žák" ušetřen. Skvělý bratr Vojta za něho vše kavalírsky vyplatil a vrátil ho na hřiště. Edvard Beneš skončil ve Slavii v červnu roku 1904, kdy byl přijat v Paříži na slavnou Sorbonnu. Se studiem na univerzitě také skončil jeho fotbalový život, leč zůstal přispívajícím členem svého klubu SK Slavia Praha až do konce života. Ostatně, stejně jako synové jeho velkého vzoru a vůdce T.G.M. Herbert Masaryk hrával ve Slavii velmi dobře bandy-hokej a Jan býval sice "sportovníkem spíše salonním", ale členství ve Slavii si držel také po všechny dny svého žití.
Dnešní stoleté vzpomínání jsme začali u slavného Johna Robinsona a skončili v prezidentských rodinách Masaryků a Benešů. Vlastně, pro slávisty mladších generací je to i nápověda, proč komunistický režim neměl tenhle slavný klub ale ani trochu v lásce.
