Staré struktury
Nečekané téma otevřela nedávno Evropská unie, když komisař Günter Verheugen vyzval kandidátské země, aby něco dělaly s rostoucím vlivem tzv. starých struktur. Nad tímto tématem se zamýšlí Zdeněk Vališ.
Je zřejmé, že česká politická elita je mnohem lépe chráněna před infiltrací bývalých spolupracovníků tajné policie a nomenklaturních kádrů než elita ekonomická. Jednak platí lustrační zákon, jednak si strany nedovolí vystavovat na kandidátních listinách osoby zkompromitované minulým režimem. Jiný obrázek nabízí ekonomická sféra. Průzkum týdeníku EURO například ukázal, že dvacet procent z padesáti největších firem v České republice řídí či kontrolují lidé, kteří se nacházejí na neoficiálních seznamech bývalých agentů Státní bezpečnosti. Velké procento bývalých agentů je podle týdeníku zejména v pojišťovnictví, bankovnictví, cestovním ruchu, zahraničním obchodě a v odvětvích chemie a strojírenství. Překvapivě hodně se jich prý v současné době nachází ve společnostech podnikajících v telekomunikacích a informačních technologiích.
Bylo by samozřejmě možné zpochybnit hodnověrnost oněch neoficiálních seznamů. Ale jiné vodítko zatím neexistuje. Označení staré struktury na druhé straně zahrnuje nejen ty, kteří se nějakým způsobem zapletli s tajnou policií, ale v podstatě všechny lidi, kteří měli za bývalého režimu nějakou moc či vliv, tedy i hospodářské pracovníky. Sociologové někdy uvádějí, že ekonomická transformace v Česku byla revolucí náměstků. Právě z předlistopadových náměstků se už v první polovině devadesátých let rekrutovala polovina českých ředitelů. Někteří pozorovatelé soudí, že se tak stalo zásluhou dnes tolik kritizované české cesty privatizace. Jenže stejná situace nastala i v Polsku a Maďarsku, kde privatizace probíhala odlišným způsobem.
Dosti rozšířený je názor, že disidentští intelektuálové a ekonomičtí teoretici prostě neměli sílu sami budovat kapitalismus a museli proto hledat oporu v řadách nomenklaturních kádrů, tedy mužů činu. Zkrátka, jak napsal Maďarský ekonom a spisovatel Eyal Szelényi v knize Kapitalismus bez kapitalistů, disidenti i teoretici sice dokázali vzbudit úžas studentů, ohromit novináře i politiky a lidem nabídnout krystalicky čistou vizi tržní budoucnosti, ale neuměli řídit skutečný podnik. Mimochodem, Václav Klaus kdysi prohlásil, že by nemohl být podnikatelem, protože podnikání nerozumí. Tuto sféru tedy ovládli jiní.
Pozorovatelé ovšem soudí, že nelze klást automaticky rovnítko mezi bankroty českých firem a působení starých struktur. Není prý výjimkou, že bývalí režimní prominenti dosahují lepších výsledků než ostatní. Pokud budeme například hodnotit pády 17 českých bank, pak na vrub starých struktur spadají jednoznačně jen krachy České banky a AB Banky. V obou případech byly tyto peněžní ústavy řízeny bývalými důstojníky Státní bezpečnosti. Mnoho lidí je překvapeno až pobouřeno zjištěním, že staré struktury se tak úspěšně etablovaly rovněž prakticky ve všech českých pobočkách velkých nadnárodních společností a v zahraničních firmách vůbec.
Na vznesené dotazy ohledně této skutečnosti přichází většinou stereotypní odpověď, že na politickou minulost zaměstnanců se neptají. Důležité jsou pouze profesní a manažerské schopnosti, pracovní výkon a loajalita k firmě. Někteří pozorovatelé si v uplynulých dnech položili otázku, proč zrovna nyní vystoupil německý komisař Günter Verheugen proti starým strukturám. Poněkud ironicky přitom připomínají, že je to právě německý kapitál, který vede pomyslný žebříček zahraničních sponzorů českých starých struktur. Stínový ministr zahraničí ODS Jan Zahradil v této souvislosti vyslovil podezření, že Evropská unie prostě hledá další téma, které umožní alespoň trochu pozdržet to neprozřetelně přislíbené rozšíření řad unie o kandidáty ze střední Evropy.