Steve Lichtag: Oceány jsou součástí i naší země, protože jsme propojeni řekami
Plaval s bílým žralokem, točil filmy o Kambodži i zabíjení velryb. Je členem řady mezinárodních porot a institucí zabývajících se přírodou a její ochranou. Loni uvedl režisér Steve Lichtag hraný dokument Aldabra: Byl jednou jeden ostrov. Ještě jako Zdeněk Loveček absolvoval konzervatoř v Brně a působil v divadlech. Na konci 70. let odešel do USA. Jak uvedl v rozhovoru s Michalem Rozsypalem, od poloviny 80. let se věnuje výhradně filmu.
„Skoro 20 let dělám filmy, které jsou zaměřené na životní prostředí, především moře, oceány a podmořskou faunu a floru. Protože to jsou témata mezinárodní, dostávají se do celosvětové distribuce, a tak mají dopad na veřejnost po celém světě“.
Když jsem procházel vaši bohatou tvorbu, tak asi nejvýraznější téma, kterému se věnujete, jsou věci spojené s přírodou a s její ochranou.
„V každém případě jsem tak začal. Posledních pět let jsem trochu utekl z dokumentární tvorby a začal jsem jít cestou populárnější, náročnější a dražší. A to jsou hrané nebo polohrané snímky. Loni v listopadu byl uveden film Aldabra: Byl jednou jeden ostrov. Teď je otázka, co to je? Je to dokument, je to hraný film, polohraný? Ve své podstatě je to polohraný nebo hraný formát, ale se zvířaty o vzdáleném utajeném ostrově uprostřed Indického oceánu“.
Pokud jsem viděl upoutávku na film, tak zvířata mluví, mají dabované hlasy. Takže je to snímek, který má přitáhnout pozornost k tématu přírody?
„Přesně tak. Já nejen že dělám filmy, ale také přednáším. Jsem docela aktivní na školách. Přednáším o mořích a oceánech široké veřejnosti. Vždycky se snažím dostat do svých filmů příběh. Ten je moc důležitý, abych diváka nějakým způsobem připoutal k židli. Aldabra je hraný rodinný snímek, troufám si říct, že byl úspěšný“.
Co vaší tvorbou sledujete?
„Já už se asi přes 30 let potápím. Začal jsem jako mladý, který o oceánech nic nevěděl. Když jsem viděl, jak se rychle prostřední podmořského světa mění, jak nám doslova mizí pod rukama, tak jsem se o to více snažil klást důraz na to, abych mohl vychovávat další generace. Jedině ti mladí to mohou zachránit. A naším úkolem je provádět jakousi osvětu. Podmořský svět je krásný. Pro nás lidi je nesmírně důležité, aby oceány žily. Pokud nebudou žít oceány, tak nepřežijeme ani my“.
Není ten podmořský svět a podmořský život zvlášť tady v ČR trochu podceňován, když jsme vnitrozemský stát? Vy jste emigroval do USA, většinu času žijete v zahraničí. Nevnímáte to tak, že my Češi moři moc nerozumíme?
„Já vás opravím. Mám ještě rezidenci ve Spojených státech, ale žiju především v Praze. Tvořím a pracuji v zahraničí. Moje generace neměla moc možností. Za prvé to bylo drahé a za druhé nás tam nechtěli pouštět. Ono to bude trvat pár generací, než současná mladá generace a možná až ta další pochopí, že oceány jsou součástí i naší země, protože jsme propojení řekami a vodou z hor, která teče až do toho moře. Problém moří a oceánů je globální, tedy i náš“.
Podle čeho si vybíráte téma, kterému se budete věnovat?
„Každý musí dát na svůj vnitřní pocit. Je to vždycky sázka do loterie. Téma samotné ještě neznamená, že bude úspěšné, že na něj lidi půjdou do kina nebo že si sednou k televizi. K čemu budou filmy, které vám třeba někdo zaplatí, ale nedostanou se k divákovi. Pro mě je důležitá i komerční stránka věci“.
Když jste točil v zemích jako je Laos, Kambodža, Thajsko, jak tam vnímají lidé otázky týkající se životního prostředí?
„Zmínil jste země, ve kterých jsem zrovna moc času nestrávil, byť jsem udělal jeden film z tohoto prostředí. V asijské oblasti je pohled na životní prostředí úplně jiný. To zatím ještě nejsme schopni změnit. V těchto částech světa se v podstatě životní prostředí neřeší. Osobně si myslím, že by bylo nejlepší, kdybychom je tam nejezdili poučovat, a nechali je hospodařit v jejich podmínkách. Ale bohužel turismus vzkvétá a ve své podstatě se dnes dostanete úplně všude, a cestovatelé jsou zvědavější a zvědavější. Ale v tomto okamžiku my jim ubližujeme nejvíc i tomu životnímu prostředí“.
Když jsme zmínili naše natáčení na atolu Aldabra v Indickém oceánu, tak jsem se dočetl, že jste museli hodně dlouho vyřizovat povolení, abyste se tam dostali, a že jste museli dodržovat přísné podmínky. Jaká je vaše motivace točit v nedotknuté přírodě? Neměla by ta příroda zůstat nepoznána?
„V každém případě je to zajímavý úhel pohledu. Svým způsobem máte pravdu. Dělali jsme film na vzdáleném a zcela opuštěném ostrově Aldabra uprostřed Indického oceánu, který patří pod Seychely a je pod organizací UNESCO. Na Aldabře žije jen osm vědců. Trvalo pět let vyjednávání, než jsme dostali povolení k natáčení. Je pravda, že film může způsobit zájem se na Aldabru dostat, ale stejně se tam lidé nemohou dostat, protože ostrov je naprosto uzavřený a střežený“.
Mě ve vaší kariéře zaujala jedna věc. Potápěl jste se s bílými žraloky bez klece. Je to tak?
„Je to skoro dvacet let. Chtěl jsem volně navázat na sérii filmů, které jsem točil v řadě. Ta série se jmenovala Hledání křišťálového světa. Točil jsem na různých ostrovech v Karibiku a v Indickém oceánu. Podmořský svět zbožňuju a častokrát je mi tam lépe než na souši. Tak jsem chtěl zkusit něco, co v té době ještě nikdo nezkusil. Jít se potkat s tím velkým bílým žralokem jak se říká z očí do očí a bez jakékoliv ochrany. Když jsem řekl, že to půjdu udělat, tak jsem strach neměl, vůbec jsem o tom nepřemýšlel“.
A když jste skočil do vody?
„To už jsme přeskočili ten strach. Ten přišel poté, co jsem se rozhodl, že film půjdu dělat a věděl jsem, že do té vody musím, protože jinak bych to neudělal. Tehdy jsem začal mít obavy. Většinou v noci. Navíc jsem se dvakrát podíval na film Čelisti, což mi moc nepřidalo. Když jsme přijeli do Afriky a čekali dva měsíce, než jsme toho velkého bílého poprvé uviděli, tak to byl okamžik velkého vnitřního napětí, kdy jsem nevěděl, co mám očekávat. Ale v momentě, kdy jsem skočil do vody, tak už to bylo v pohodě. Tam jen chcete točit, aby to, proč jste tam přijeli, se povedlo“.
