Šťouchy

Tento týden zaznamenala česká média další dva hodnotící pohledy na Českou republiku, vyslané ze zahraničí. Jak uvádí Zdeněk Vališ, pozoruhodné na nich nejsou pochvaly, které oba pohledy obsahují, ale spíše neférové šťouchy, kterým se jinak říká podpásové.

Nejprve byla veřejnost informována, že demokracie v České republice se vloni vyvíjela k horšímu. Tak to alespoň konstatuje zpráva americké organizace Freedom House, kterou si možná informovanější část veřejnosti ještě pamatuje z událostí kolem zadržení dvou českých občanů na Kubě začátkem letošního roku. Co vlastně Freedom House vede ke zveřejnění tak burcujícího závěru? Nic jiného než tisíckrát omleté a tisíckrát neprokázané tvrzení, že hrobníkem demokracie je opoziční smlouva mezi ODS a sociální demokracií. Podobně demagogicky by se někdo mohl zděsit nad ohrožením americké demokracie kvůli neprůhledným prezidentským volbám.

Za skutečnou perlu v hodnocení Freedom House lze ale považovat konstatování, že členství v NATO a úsilí o vstup do Evropské unie jsou jedinou silou, která tlačí Českou republiku k demokratickým normám. Zkrátka bez dvojího přísného dohledu z Bruselu by už v Česku vládla diktatura jako řemen, protože Češi sami nejsou s to si demokracii pohlídat. Jinak snad nelze poselství Freedom House ani přeložit. Buďme ale k americké organizaci shovívaví. Možná by některým jejím představitelům dělalo potíže, kdyby měli Českou republiku vůbec najít na mapě světa. A navíc, jak sdělila Mladé frontě Dnes koordinátorka projektu v New Yorku, zprávu o zhoršujícím se stavu české demokracie prý poskládal jeden člověk z "faktů a názorů v období od července 1999 do října 2000." Jinými slovy řečeno, jde o čistě subjektivní pohled, přičemž dotyčný sběratel očividně shromáždil pouze názory jedné strany.

Takových nevládních organizací, jako Freedom House, je ovšem celá řada, takže, proč se vlastně vzrušovat? Údiv může vyvolat pouze veřejnoprávní Česká televize, která zařadila informaci o zprávě americké instituce na druhé místo v hlavní zpravodajské relaci, takže povýšila její důležitost téměř na výrok amerického ministra zahraničí. Závažnějších podpásových úderů se ale tento týden dopustil Evropský parlament. Ve své pravidelné každoroční rezoluci o České republice se totiž dotkl evergreenů v česko-rakouských, potažmo německých vztazích. Štrasburští vyslanci členských zemí Evropské unie uvítali údajnou vůli Prahy přezkoumat tzv. Benešovy dekrety a zároveň zaúkolovali Bruselskou administrativu, aby se zasadila o zastavení Temelína. Pravda, lobbujícím poslancům od našich sousedů se podařilo dosáhnout schválení rezoluce ve chvíli, kdy řada evropských poslanců neseděla na svých místech.

Nicméně prestiž evropskému shromáždění určitě nedodává fakt, že ti z přítomných, kteří hlasovali pro rezoluci tak zřejmě činili v polospánku, což je jen decentnější výraz pro naprostou neiformovanost. Pokud ovšem nepředpokládáme, že vědí něco, co neví nikdo v České republice, že totiž česká vláda hodlá přezkoumat Benešovy dekrety. Ani formulace týkající se Temelína nevrhají na parlament dobré světlo. Mohou v Češích vyvolávat úvahy, zda si rakouští a němečtí lobbyisté, stejně jako ostatní hlasující poslanci vůbec ještě uvědomují, že Česká republika je suverénní stát. Ačkoli rezoluce Evropského parlamentu nemají pro nikoho žádnou právní závaznost, podobné postoje mohou činit Evropskou unii v očích části českých občanů dosti nedůvěryhodnou.