Strašák minulosti nezmizí
Poslanecká sněmovna v pátek rozhodla, že dvanáct let po pádu komunistického režimu budou definitivně otevřeny archivy Státní bezpečnosti a KSČ. Jak ale soudí Zdeněk Vališ, přehnaná očekávání od tohoto kroku asi nejsou na místě.
Odborníci neočekávají, že otevření svazků přinese překvapivá odhalení a ani nepočítají s lavinami žadatelů o přístup do komunistických archivů. Mají pro to své důvody. Největší množství svazků už totiž bylo zpřístupněno před pěti lety, i když jen osobám, které byly objektem zájmu bývalé Státní bezpečnosti. Kdo z postižených chtěl, mohl už tedy zjistit to podstatné, co ho zajímalo, tedy jaké záznamy o něm tajná policie vedla i jména donašečů a udavačů. Samozřejmě, pokud se jejich svazek zachoval. Nový zákon pouze umožní těm, jejichž svazek neexistuje, aby se otevřely svazky jiných lidí které mohou obsahovat doplňující informace. To se ovšem v mnoha případech může také podobat hledání příslovečné jehly v kupce sena. Žádné překvapení nelze očekávat ani od oficiálního zveřejnění seznamu agentů a pomahačů bývalé Státní bezpečnosti. V podstatě dojde jen ke státnímu posvěcení tzv. divokých Cibulkových seznamů, které vyšly už před deseti lety. V něčem ale může být nový zákon skutečně přínosný. Zatímco Cibulkovy seznamy obsahovaly jen jména, napříště budou moci zájemci zjistit minulost toho či onoho agenta nahlédnutím do jeho spisu.
V uplynulých letech lidé, kteří bránili nařčení ze spolupráce s tajnou policií, většinou soudní spory vyhrávali, protože soudy přirozeně nehodnotily obsah jejich spisu, ale pouze to, zda existoval nějaký vázací akt o spolupráci. Nyní se lidé mohou očistit nejvěrohodnějším způsobem: předložením svého spisu k četbě. Tam se ukáže, zda skutečně někomu uškodili nebo ne. Nový zákon tak vlastně může přispět k jistému oddémonizování jmenných seznamů agentů a pomahačů StB, kde jsou všichni naházeni do jednoho pytle. Ti, pro které bylo udavačství denním chlebem a činili tak zcela dobrovolně a iniciativně, stejně jako ti, kteří byli donuceni poskytnout nějakou informaci pod brutálním nátlakem nebo ti, kteří po návratu ze služební cesty v zahraničí sepisovali povinně podle příslušných směrnic, s kým se setkali a o čem mluvili, což byli například prakticky všichni pracovníci v zahraničním obchodu, ale třeba i vědci nebo novináři. Otázkou je, co se tímto způsobem dozvíme o naší minulosti, zda nejde jen o vyvolávání klamu a fikce, že nový zákon umožní v Česku provětrat ovzduší. I někteří bývalí disidenti se obávají toho, že otevřením svazků vyjde na světlo boží spousta špíny a spíše to umožní různým bulvárním médiím vyvolávat aféry.
Na jednoznačně položenou otázku, zda bude moci každý občan nahlédnout například do spisu Václava Havla, který bezesporu obsahuje i hodně intimních věcí, odpovídají poslanci rozporně. Je také málo pravděpodobné, že otevření archivů přinese odhalení o dalších zločinech minulého režimu. Vždyť Úřad pro vyšetřování zločinů komunismu má k těmto archivům i ke svazkům StB volný přístup už léta. A neobstojí ani argument, že minulost nás přestane strašit a přestane se takzvaně nečekaně objevovat například v předvolebním období v podobě různých senzačních odhalení. Zajímavé je, že poslanci sice schválili otevření archivů KSČ, ale zamítli už stejný postup také vůči archivům dalších organizací z minulého režimu, třeba takové Národní fronty. V ní přece byla i lidová strana, dnešní KDU-ČSL nebo Socialistická strana, dnes Česká strana národně sociální. V ní byly odbory i sportovní svazy, ale třeba i Svaz zahrádkářů apod. A všichni členové Národní fronty podléhali řízení komunistické strany. V podstatě každý člověk v Československu byl členem nějaké organizace, která spadala pod Národní frontu. Strašák minulosti tedy s novým zákonem určitě nezmizí.