V seriálu o češtině se dnes s lingvistkou a spisovatelkou Jaroslavou Hlavsovou dnes zamyslíme nad slovy stromeček, jmelí či jesličky.
K příjemným úkolům předvánočních příprav patří také chystání tradičních vánočních symbolů, které svátečně ozdobí nás domov. Především je to stromeček a také jesličky a jmelí. (Národopisci by ke všem třem řekli mnoho zajímavého o jejich historii a významu. My se soustředíme spíš na stránku jazykovou, na jejich pojmenování).
Vánoční stromeček, foto: Archiv ČRo 7 - Radia Praha
Začneme vánočním stromečkem. U nás je vždy pojmenován jen takto, obecně, stejně tak třeba v němčině nebo angličtině. Naproti tomu ruský název jolka (jedlička) je názvem jednoho druhu pro všechny užívané jehličnaté vánoční stromky a stejně tak v Polsku říkají vedle obecného názvu drzewko, tj. stromek, někde také chojinka (tedy smrček). U nás v západních Čechách se ale slovem chvoj, chvůj(e) označuje v lidovém nářečí borovice. Původní praslovanské slovo chvoja "jehličí" se tedy významově rozrůznilo. Připomeneme také, že ještě roku 1851 sběratel folkloru Krolmus ani neznal jakékoli české označení, protože tehdy byl v Čechách vánoční stromeček stále novotou. Proto ani Jungmann se roku 1838 ve svém slovníku o něm nezmiňuje. Rozšíření tohoto zvyku z Německa po Evropě proběhlo během první poloviny 19. století. V Krolmusově popisu je vánočním stromkem jedlička na stole nebo zavěšená nad stolem vrškem dolů a okrášlená věníkem, tj. rozkvetlou haluzí, ovocem, pečivem, ořechy a šátky. Nazývá ho jen německy - Christenbaum.
Jestličky, foto: Archiv ČRo 7 - Radia Praha
Než se stromeček jako vánoční zvyk rozšířil u nás z měst na venkov, byly hlavním symbolem Vánoc jesličky. Název se také krajově liší, někde se říkalo betlem (hlavně v krajích s tradicí betlemářů - v Podkrkonoší, pod Orlickými horami nebo v Třebíči a Třešti), název jesle a jesličky dokládají starší autoři z Prahy a okolí - nejen J. Jungmann, ale třeba J. Neruda. Názvu jesle odpovídá i německé Krippenspiel. Slovanští sousedé - Poláci ale kromě jesiolka a betlejemříkají ještě szopka, tedy vlastně 'kůlna, chlívek' - podle místa, kde se Ježíšek narodil.
O třetím vánočním zvykoslovném předmětu - jmelí si také něco povíme. Přání štěstí s políbením pod zavěšeným jmelím není jen zvykem vánočním, patří i k noci novoroční. K nám ten zvyk přišel poměrně pozdě, je záležitostí 20. století, v Praze ho například připomíná I. Herrmann.
Jmelí, foto: Archiv ČRo 7 - Radia Praha
Prastaré slovo jmelí je ale zajímavé jazykově. Předpokládaný tvar praslovanský - jimeložije dosud v moravských nářečích vedle podob omelo, jemela a jamela. V Čechách má forma jemelí i podobu (h)ímelí a na velké části Čech se říká přesmykem hlásek mejlí. Jmelí patří k slovům praevropským a je snad odvozeno od slovesa jmouti. Motivem tu byla lepivost rostliny, která sloužila k chytání (jímání) ptáků. Pravda však je, že odedávna bylo jmelí v mnoha zemích uctívanou magickou rostlinou. Dnes si ji pro štěstí i pro vánoční výzdobu po vzoru staré Anglie přinášíme zelenou z lesa, kde roste vysoko jako cizopasná rostlina stromů, nebo koupíme jmelí zlacené na vánočním trhu.
Pěkné věci je dobré přijmout i z cizích tradic. Platí to o betlémech, vánočním stromku, jmelí a v posledních letech i o adventních věncích.
