Štrougal bez viny

Lubomír Štrougal, foto ČTK

Bývalého předsedu vlády a ministra vnitra komunistického Československa Lubomíra Štrougala zprostil soud ve středu obžaloby. Byl obžalován z toho, že jako ministr vnitra překazil v polovině šedesátých let trestní stíhání skupiny příslušníků Státní bezpečnosti podezřelých z vraždy tří odpůrců režimu. Podrobnosti má Zdeněk Vališ.

Lubomír Štrougal, foto ČTK
Státní zástupkyně požadovala pro obžaloveného trest tří let nepodmíněně. Obvodní soud pro Prahu 7 ale konstatoval, že státní zastupitelství nepředložilo důkazy, že by se expremiér žalovaného jednání skutečně dopustil a navíc skutek, pro který byl obžalován není ani trestným činem. Podle Štrougalova obhájce Josefa Lžičaře, který mimochodem za minulého režimu obhajoval u komunistických soudů disidenty, je osvobozující verdikt důkazem toho, že české soudy jsou schopny rozhodovat naprosto nezávislé, bez ohledu na eventuální společenskou poptávku nebo objednávku.

"Tento soud prokázal, že je schopen správně vnímat právní řád a interpretovat ho v celé šíři."

V žalobě bylo uvedeno, že generální prokuratura požádala v roce 1964 ministerstvo vnitra, aby shromáždilo materiály k tzv. Případu tří vražd z roku 1948. Inspekce ministra vnitra předložila výsledky své činnosti o rok později mladému ministru vnitra Lubomíru Štrougalovi. Pod zprávou inspekce je ale připojen ručně psaný zápis pracovníků jeho sekretariátu, že ministr vydal pokyn ponechat věc v klidu a žádné materiály generální prokuratuře nepředávat. Kvůli tomu byl nyní expremiér a exministr vnitra obžalován ze zneužívání pravomoci veřejného činitele. Štrougal u soudu zpochybnil důkazní hodnotu ručně psaného zápisu pod zprávou inspekce a tvrdil, že neodpovídá rozhodnutí, které tehdy přijal. Dále se hájil tím, že ani jeden z 34 svědků, kteří vystoupili před soudem, nepotvrdil, že by se ministr podílel na maření vyšetřování. Polemizoval rovněž s tvrzením státní zástupkyně, že i po odvolání z funkce ministra se měl start o to, co se v kauze tří vražd dále děje. Verdikt soudu přijal Lubomír Štrougal s uspokojením a jak řekl při odchodu novinářům, necítí ani morální vinu.

"Morální odpovědnost za tuto záležitost absolutně necítím, protože já jsem se snažil veškerou svou pravomocí a svými možnostmi prošetřit odpovědnost těch lidí. - Vy pořád píšete, že Štrougal chránil vrahy. To není pravda. V roce 1953 byli odsouzeni- Byly tam ale okolnosti kolem vedoucích činitelů, kteří museli o něčem vědět, mohli něčemu zabránit a měli to včas prošetřit. To se nestalo, takže já to dostal na stůl až v roce 1964. A ten odstup sedmnácti let hraje určitou úlohu v prověření těch věcí. A potom jsem byl odvolán. Takže když mě tady státní zástupkyně obviňuje z toho, že jsem se i po svém odvolání měl do toho míchat, tak mě navádí k trestnému činu, abych zasahoval do pravomoci ústavních činitelů. To jsem prostě nedělal."

Bývalý československý premiér ale samozřejmě počítá s tím, že jeho případ ještě není definitivně uzavřen.

"Všechno je možné. Odvolání státní zástupkyně je pochopitelně legální záležitost. Já jsem to čekal."

Člen Konfederace politických vězňů Otto Stehlík, který byl přítomen středečnímu vynesení rozsudku, připouští, že Lubomír Štrougal byl veřejností vnímán jako slušnější představitel komunistického režimu. Podle něj je to svým způsobem taková rozporuplná osobnost. Se soudním verdiktem ale Stehlík spokojen není.

"Tady se posuzuje jeden případ izolovaně. Případ, kdy podnět k trestnímu stíhání dala Konfederace politických vězňů už asi před osmi lety. Opožděně se to dostalo do trestního stíhání a ještě je pan Štrougal úplně zbaven odpovědnosti."

Zavraždění tří údajných nepřátel režimu po únoru 1948 bylo tak brutálním aktem, že i sama Státní bezpečnost se ho později polekala a nařídila přísně utajit. Událost vstoupila do historie a dostala později i své jméno: Případ tří vražd. Ve skutečnosti spolu ty tři vraždy přímo nesouvisely. Společné měly kromě brutální likvidace obětí vlastně jen to, že se odehrály ve stejné době. Člen Národně sociální strany Petr Konečný, příslušník Státní bezpečnosti František Novotný, podezřelý ze spolupráce s cizí rozvědkou, a Bedřich Wiesner, někdejší londýnský spolupracovník prezidenta Beneše se ani vzájemně neznali. Někteří estébáčtí vrazi byli sice v první polovině padesátých let odsouzeni za používání nezákonných metod, ale nezávislému soudu všichni unikli. Poslední z nich, nechvalně známý Pich-Tůma, spáchal po pádu komunistického režimu sebevraždu.