Studium ve Švýcarsku otevřelo Čechům nové možnosti
Jak se studuje Čechům na školách ve Švýcarsku? Jaké jsou rozdíly v systému vzdělávání a jaké šance jim škola nabídla? O své zkušenosti se v rámci Švýcarských dnů v Praze podělilo na přednášce několik studentů.
Petr Jiskra, Anna Laura John a Dana Černá jsou každý v jiné fázi života. Dana Černá už má magisterské studium ve Švýcarsku za sebou a čeká ji nová pracovní výzva. Anna Laura John právě studuje a Petr Jiskra začal pro svoji švýcarskou školu HTMi, která se věnuje hotelovému managementu, pracovat. Před tím působil několik let po hotelích v Čechách i ve světě.
„Teď jsou to tři roky, co pracuji pro školu a dělám pro ni aktivní marketing. Dělám přednášky, chodím na veletrhy, potkávám se se studenty, s jejich rodiči a dělím se s nimi o svůj zážitek ze studia ve Švýcarsku“.
Jak jste školu vybíral? Kde jste se o ní dozvěděl?
„Pro mě to bylo docela jednoduché, protože táta je kuchař. Já jsem v Čechách vystudoval střední hotelovou školu. Pak jsem dělal v zahraničí vysokou školu v oboru obchod a management, ale už tehdy jsem věděl, že se chci vrátit do oboru hotelnictví a gastronomie. A když jsem se rozhodoval, tak jsem vybíral mezi školami ve Švýcarsku“.
Jaké byly první zkušenosti?
„Já jsem to vzal docela poctivě. Byl jsem se tam podívat ještě před tím, než mě přijali, abych si ten kampus prohlédl, popovídal si s pár studenty. Takže už jsem věděl, do čeho jdu. Je to hotelový kampus, kde studenti bydlí, stravují se a zároveň se vzdělávají. To byl asi ten největší šok“.
Jak vám vyhovoval styl pět měsíců učení, pět měsíců praxe?
„Perfektně. Neztrácíte čas s ničím. Jste pět měsíců na kampusu, kde máte veškerou výuku kondenzovanou, co nejvíc to jde. Soustředíte se na tu akademickou část. Pak máte na stáži regulérní zaměstnání. Máte veškeré benefity jako je mzda, ubytování, strava, oblečení a tak dále. Ale také samozřejmě zodpovědnost. Máte možnost aplikovat vaši akademickou znalost do reálného obchodního prostředí. A to si myslím, že je neskutečně cenné“.
Jaké bylo národnostní složení? Byl jste jediný Čech ve vašem ročníku nebo vás bylo víc?
„Když jsem tam byl já, tak jsem byl jediný Čech, ale za dobu, co jsem odpromoval a odešel ze školy, tak Čechů je tam víc a víc“.
HTMi je škola zaměřená na gastronomii. Měli jste tam třeba ukázku národního jídla?
Určitě. Skoro každý pátek se pořádá kulturní večer, kdy studenti z jedné země nebo regionu uvaří tradiční jídlo, řeknou něco o své zemi, zatancují, zazpívají a společně přiblíží svoji kulturu těm zbývajícím třiceti nebo čtyřiceti národnostem. Já jsme vařil svíčkovou. Myslím, že knedlíky se úplně nepodařily, jak si vzpomínám“.
Jak čeští studenti řeší školné, které se rovná ceně pražského bytu?
„Je to samozřejmě investice. Padlo na to stavební spoření, které mi rodiče spořili právě na byt. Měl jsem něco naspořeného a ještě jsem si musel půjčit. Ale do čtyř let jsem všechno splatil a de facto teď už z toho další zbytek života budu jenom těžit“.
Švýcarka Anna Laura John se naučila česky ve školce
Když promluví Anna Laura John, říkáte si, že je to krajanka, která žila dlouho ve Švýcarsku, a má trošku přízvuk. Ona je přitom rodilá Švýcarka, která naopak žila v Česku a česky umí perfektně. Kde jste se česky naučila?
„Já se naučila česky ve školce. Přijeli jsme sem, když mi byli tři roky, a protože jsem si chtěla hrát s ostatními dětmi, tak jsem se naučila česky“, říká Anna Laura John, která se rozhodla studovat informatiku.
Jaké zaměstnání měli v Česku rodiče?
„Oba pracovali v hotelnictví a moje máma teď má obchod se švýcarskými sýry. Já teď studuji v Curychu, můj starší bratr v Ženevě, ale teď je na výměnném pobytu v Austrálii. A můj mladší bratr a rodiče bydlí v Praze“.
Proč jste se rozhodla vydat zpět do Švýcarska?
„ETH je jedna z nejlepších univerzit na světě. Říkala jsem si, že když mám tu možnost, tak to chci zkusit. Když mě vezmou bez přijímaček, tak tam odjedu. Přijímací zkoušky jsou moc náročné, musela bych se učit celé prázdniny, a ani pak bych si nebyla jistá, jestli se tam dostanu. Tak jsem si řekla: buď to klapne, a nebo zůstanu tady“.
Znala jste českou školu, přišla jste do švýcarské. V čem byl největší rozdíl?
„Ze Švýcarů jsem znala jen moji rodinu. Když jsem tam přišla, zjistila jsem, že Švýcaři jsou úplně jiní než Češi. Nedokážu popsat v čem, ale jsou jiní. Trvalo mi velmi dlouho, než jsem si na to zvykla. Složitý byl i jazyk, protože termíny v matematice znám v češtině. Trvalo mi například několik týdnů, než jsem pochopila, jak se řekne číselná osa. Dokud to profesor nenakreslil na tabuli, tak jsem si to nedokázala spojit. Rozdíl, alespoň to slyším od mého mladšího bratra, je ve větší volnosti. Oni nám říkají: hlavní, co musíte udělat, je ta zkouška“.
Vy jste prožila de facto svůj život v Česku. Kde jste víc doma?
„To je těžká otázka. Když jsem v Česku, tak se cítím víc Švýcarkou, a ve Švýcarsku víc Češkou. Ještě jsem byla na výměnném pobytu v Chile, tak je ve mně část Chilanky. Nikde nejsem doma, a zároveň všude. Já myslím, že doma znamená tam, kde jsou lidi, kteří mě chápou, a akceptují takovou, jaká jsem“.
Dana Černá: Byla jsem na škole jediná česká studentka
Dana Černá skončila před rokem a půl studium na univerzitě v Churu, což je hlavní město kantonu Graubünden, a čeká ji nová pracovní výzva.
„Univerzita se jmenuje HTW Chur. Já jsem studovala mezinárodní obchod na Vysoké škole ekonomické. Vystudovala jsem bakaláře a tři semestry magisterského oboru. Ve třetím semestru jsem se dostala právě do Churu. Takže jsem se po třetím semestru ze čtyř rozhodla, že vzdám studium v Česku. Věděla jsem, že chci studovat v Evropě, nejlépe ve státě, kde se mluví německy a vyučuje se v angličtině, a to je Německo, Rakousko a Švýcarsko. Musela jsem mít dobrý prospěch, nějakou praxi v oboru, doporučující dopisy od vyučujících z vysoké školy, zajímavý motivační dopis a zkoušku z angličtiny“.
Co bylo pro vás největším překvapením?
„Bylo překvapující, jak příjemně se k nám všichni chovali. A také to, že v prvním semestru jsme dostali dvanáct předmětů. Já jsem v Čechách měla šest, a myslela jsem si, že to je maximum, co zvládnu. Když jsem viděla, že budu mít dvanáct a ještě v angličtině, navíc úplně jiný systém studia, tak to bylo největší překvapení“.
Kde jste při studiu bydlela?
„Studijní oddělení si s vámi dopisuje emaily, a dává vám různé tipy na to, jak můžete shánět ubytování, a nebo tipy na rodiny, které nabízejí pokoj pro studenty. To pro mě byla nejlepší volba. Neměla jsem možnost jet se z Prahy jen tak podívat na byt v Churu ve dvě hodiny ve čtvrtek. První rok jsem bydlela u profesorky španělštiny z naší školy, u její rodiny. Po prvním roce jsem zjistila, že už jsem dost zralá na to bydlet sama, tak jsem si našla malinký byt na vinici ve vesnici kousek od Churu. Já jsem na škole byla jediná česká studentka, což byl pro mě důležitý faktor, když mě přijali. Já jsem nechtěla, aby tam byli Češi, to pak člověk mluví česky, a já jsem chtěla maximálně využívat němčinu a angličtinu. Ale díky našemu děkanovi jsem se setkala s jedním absolventem mé školy, který tam studoval pár let přede mnou. S ním a jeho rodinou jsme dodnes velcí přátelé“.
Jak vám škola pomohla při hledání zaměstnání?
„Není problém sehnat práci. Zkusila jsem pracovat v různých firmách, které potřebovaly lidi s angličtinou a němčinou. Ale zjišťuji, že jsem typ, který potřebuje dělat něco více kreativního. Teď jsem dostala možnost pracovat ve Švýcarsku v Churu na univerzitě, kde jsem studovala, takže za čtrnáct dní tam odjíždím pracovat na tři měsíce. Budu tam dělat projekt pro německou leteckou společnost Lufthansa. Budeme jim vytvářet nový koncept, takže na to se moc těším“.
Soudržnost Čechů v zahraničí pořád ještě funguje
Platí ještě, že Češi v zahraničí drží při sobě? Podle Petra Jiskry občas na Čechy, zvláště v oboru gastronomie narazíte:
„Většinou je to vřelé setkání. Vzpomínám si, že jsme s naší školou potkali jednu slečnu, která pracovala v hotelu na recepci. Další den jsme zašli na kávu a bavili se, jestli bych nemohl pracovat v tom hotelu. Nějaká soudržnost Čechů v zahraničí pořád ještě funguje“.
Trvale teď žijete ve Švýcarsku nebo se pohybujete po světě?
„Zrovna teď v dubnu jsem se přestěhoval do Holandska. Jednu třetinu času trávím v Holandsku, jednu třetinu v Čechách, a jednu třetinu na cestách, protože mám na starosti pár zemí v Evropě, ale zároveň i v Africe“.
