Své umění předvádí sklář Martin Janecký jako rocková hvězda
Sklo učarovalo Martinu Janeckému už ve třinácti letech. V devatenácti se vydal do světa. Pracoval ve Švédsku, jižní Africe, Holandsku. Nikdo jiný nedělá ze skla takové sochy jako on. Bez forem. Žhavou hmotu tvaruje ručně. Jeho sochu má i zpěvák Elton John.
Do otcovy sklárny začal Martin Janecký chodit už jako dítě.
„Přitahovalo mě to prostředí, lidi, kteří tam pracovali. Poslouchal jsem je víc, než své rodiče. Pil jsem si tam ve třinácti letech kafe a pivo. Trávil jsem tam veškerý volný čas. Hrozně mě to chytlo, byla to posedlost. Měl jsem štěstí, že můj otec tu sklárnu postavil. Byl jsem takový ten rozmazlený chlapeček, který si tam chce všechno zkoušet. Pomáhal jsem se vším, co bylo potřeba, od zametání, po foukání nějakých forem. O přestávkách jsem si tam pořád něco dělal, bylo to super“.
Martin Janecký chodil na střední školu v Novém Boru, kde studoval u Václava Machače. Do světa se podíval už jako student.
„Škola nás vysílala do různých míst. K předvádění vybrala třeba dva nebo tři lidi. Jeli jsme do Holandska, do Francie. Trošku jsem si čuchl k cestování, viděl jsem, jak pracují jiní lidé. Byl jsem jako houba. Vše jsem nasával, pořád někde pracoval, soboty, neděle. Sklárna, kterou otec postavil, už v roce 1997 nebyla, skončila. Měl jsem docela líné mistry, takže jsem měl možnost pořád se někam cpát, a zkoušet různé věci. Naučil jsem se to docela brzo. Vždycky jsem měl touhu vypadnout někam do světa. Viděl jsme videa, a četl různé knížky o tom, co je možné ze skla vyrobit. Vždycky mě to fascinovalo, a chtěl jsem se to naučit. V Čechách ta možnost nebyla, tak jsem vycestoval“.
V Americe začal od píky
Bylo mu devatenáct, když se jako sklářský mistr vydal do světa. Chvíli někde pracoval, pak se přesouval dál. Šest let se pak učil u skláře Jiřího Harcuby v americkém Corningu. Právě tady je nejslavnější světové muzeum skla. Než se do Corningu dostal, musel tvrdě pracovat.
„Do Ameriky jsem šel napořád v roce 2003 na pozvání člověka, který měl studio kousek od Corningu. Tam jsem dva roky pracoval. Začal jsem úplně od začátku. Pracoval jsem každý den od devíti do pěti, soboty, neděle. Pomalu jsem se rozkoukával, jak se dostat do Corningu, který byl asi hodinu od místa, kde jsem pracoval, jak se dostat k lidem, u kterých jsem se chtěl učit a studovat. Pan Novotný, český mistr, nás podporoval, abychom do světa jeli a všechno viděli. Ve světě je větší možnost seberealizace a prostor pracovat na svých věcech. V Čechách je to pořád rozdělené na umění a řemeslo“.
K technice modelování soch zevnitř se Martin Janecký dostal před jedenácti lety. A stejně jako jeho učitel teď předává své umění dál.
„Studenti, které mám ve třídách, jsou lidi, kteří už nějakou zkušenost se sklem mají. A já je tlačím k tomu, aby techniku, kterou já učím, používali ve své vlastní tvorbě. Myslím, že každý člověk, který něco umí, tak by to měl šířit. Ta technika je složitá. Než se to do nich dostane, tak já budu snad dělat něco jiného“.
Sklo tvaruje rukama v mokrých novinách
Své sochy modeluje Martin Janecký zevnitř. Sklo tvaruje rukama v mokrých novinách, díky tomu tak sklo cítí. Vytváří postavy, tváře. Vymodeloval například největší lidské hlavy na světě z foukaného skla. Portréty jsou asi 50 cm veliké. Tvorba sochy trvá tři až devět hodin.
„Nepoužívám žádné formy, udělám soše díru v hlavě. Mám asistenta, který píšťalu drží. Já mám u sochy otevřenou hlavu, a všechno vytlačuji nástroji, které mi vyrobil jeden pán ze Seattlu, zbytek si vyrábím sám. Teplota skla se pohybuje tak 1100 až 1150 stupňů Celsia, při práci má 800 až 900. Když se to zahřeje moc, tak se to zbortí, když málo, tak to praskne. Každé větší město má dnes nějaké muzeum, a místo, kde se to řemeslo předvádí. Je to občas jako rockový koncert. Kouká na to třeba tisíc lidí. Předvádím v Tacomě v Seattlu, v Corningu, v New Yorku. Když jsem předváděl v Corningu, tak na to prý koukala celá Amerika. Tehdy se mi to opravdu nepovedlo. Měl jsem představu, co jsem chtěl dělat, ale bohužel to dopadlo jinak. Zasmál jsem se, hodil jsem to do kýblu, a začal znovu. Pak se to povedlo“.
Své umění přestavuje Martin Janecký po celém světě. A jeho asistenti létají s ním. Jednoho má v Americe. V Čechách s ním spolupracuje Ondřej Novotný, který cestuje po Asii a Evropě. Sklo získalo ve světě velkou popularitu. Sochy Martina Janeckého jsou na prestižních výstavách nebo u slavných hvězd doma.
Nové věci zkouší na Aljašce, má tam i svou aljašskou „maminku“
Část roku žije Martin Janecký na Aljašce, kde se zavře a zkouší nové věci.
„Trávím tam většinou tři měsíce ze začátku roku. Tak to bylo posledních devět let. Mám tam asistenta, se kterým pracuju, a jsme pořád zavření v práci. Potřebuju mít klid, zkoušet nové věci. Hodně věcí se nepovede. Potřebuji na to mít čas. Když učím ve školách, tak musím po dobu tří až pěti hodin udržet pozornost studentů. Tam si ty věci nedovolím vyrábět. Pořád koukám, jestli jsou všichni v pohodě, zatímco na Aljašce nikdo není“.
Na Aljašce má Martin Janecký i náhradní maminku. V roce 2005 tam potkal majitelku dílny Judy Warwick, která přišla tragicky o syna.
„Máme spolu skvělý vztah, je to moje aljašská maminka. Když jsem třeba v Seattlu ve škole, tak to mám letadlem čtyři hodiny nahoru, tak tam zajedu na víkend. Možnost vyrazit do přírody tam mám, ale moc jsem to nevyužil, jen asi dvakrát. Moc velká romantika to město není, jsou tam takové plechové krabice, a tři obchoďáky, ale když vyrazíte pět minut za město, je to neuvěřitelná scenérie. Navíc já tam jezdím v zimě, když je tam minus třicet až minus padesát, tak to na moc velké lítání po venku není“.
Na dovolenou jezdí Martin Janecký domů. Po 15 letech, kdy procestoval celý svět, by se rád usadil. Uvažuje i o návratu domů.
„Přál bych si být šťastný v tom, co dělám, s lidmi, se kterými pracuji a mít místo, kde budu moct svobodně pracovat, žít, mít haldu dětí a tak. To bych třeba před patnácti roky nikdy neřekl. Ale s přibývajícím věkem mě to začíná bavit“, dodal Martin Janecký.
