Tomáš Klumpar sbíral v newyorském Brooklynu zkušenosti pro práci s rizikovou mládeží v Praze
Tomáš Klumpar je vedoucí pražského nízkoprahového klubu Beztíže pro mladé lidi a dospívající. V letošním roce se stal jedním ze stipendistů Fulbrightovy nadace, a měl tak možnost více než tři měsíce strávit ve Spojených státech amerických. Zde se zejména v newyorských čtvrtích Bronx a Brooklyn zaměřoval na činnost organizací zabývajících se rizikovou mládeží. Podrobnosti prozradil v rozhovoru, který s ním natáčela Kristýna Maková:
Co to vůbec to Fulbrightovo stipendium je?
„Fulbrigtovo stipendium je projekt americké vlády, který vznikl díky senátorovi panu J. Williamu Fulbrightovi, který chtěl podporovat mezinárodní spolupráci jiným způsobem než pouze politicky, ale právě vědecky a komunitně. Chtěl podporovat zdravé a zajímavé projekty, které by propojovaly lidi přes hranice, napříč různými kontinenty a státy.
Vymyslel tedy projekt na podporu lidí, kteří chtějí spolupracovat v nějakém oboru, ať se to týká vzdělávání, školství, biologie nebo fyziky. Prostě skrz na skrz vším. A dokázal pro to sehnat politickou podporu. Dokázal pro to sehnat peníze. A tenhle program se postupně vyvíjel až do dnešní podoby, kdy americká vláda vysílá své studenty, své profesory, své lidi z neziskových organizací do celého světa a recipročně zase přijímá zase lidi ze zbytku světa k sobě, aby se mohli vzájemně obohatit a vidět, co se kde dělá jinak. A přivézt to zpátky do své země.
V České republice je každoročně vybíráno asi 50 lidí. Jsou to lidé zejména z vysokých škol, z univerzit. Jedná se především o doktorandy nebo učitele. A pak jsou tu 1 – 2 místa pro lidi z neziskovek, kde jsem i já měl možnost tuto šanci využít a vyjet do New Yorku.“
S jakým projektem jste tam jel? A kdy jste tam byl?
„Vyrazil jsem koncem března 2015 a odlétal jsem ještě pocestovat po Střední Americe 1. července, takže něco přes tři měsíce. Můj projekt byl zaměřený na práci s rizikovou mládeží, protože právě na Žižkově pracuju sedm let s rizikovou mládeží. Poskytujeme sociální službu nízkoprahový klub pro děti a mládež a terénní program pro děti a mládež pod hlavičkou Beztíže, což je oddělení Domu dětí a mládeže Praha 3 – Ulita.
A nám se tady právě osvědčovalo skrz rapové workshopy pracovat s mládeží. Bylo hodně vidět, kdo se do těch workshopů zapojil, jak se pěkně rozvíjel. A během několika let spousta z těch zapojených lidí udělala velký krok dopředu. Zajímalo mě tedy, jak tohle funguje v Americe, už proto, že tuhle metodu k nám přivezl Spirit Child, což je jeden z předních hiphopových pedagogů v New Yorku. Tak jsem se s ním domluvil. Domluvili jsme se, že bych přijel k nim do organizace Urban Art Beat. A slovo dalo slovo, pozval mě, projekt prošel. A mohl jsem vyrazit přímo do Brooklynu a do Bronxu, jak se tam pracuje s mládeží, zejména s rizikovou mládeží.“
V kolika organizacích jste se byl podívat? Nebo jste byl jenom v té jedné?
Pravidelně jsem díky Urban Art Beat docházel na workshopy ve východním Bronxu, do jedné školy, která ještě několik let nazpátek patřila k těm velmi nebezpečným. Nicméně právě díky všemožným programům se podařilo to klima ve škole zlepšit. A postupně díky investicím radnice - a zejména díky investicím starosty de Blasia v poslední době – do volnočasových rozvojových programů, se podařilo i tu čtvrť zlepšit.
Tam jsem docházel pravidelně každé úterý a čtvrtek jako takový ko-lektor, kdy jsem pomáhal lektorovi z Urban Art Beat při workshopech na téma hip hop a rap a při rozvoji slovní zásoby a tak. Nicméně moje angličtina moc nestačila tempu a vůbec slangu těch mladých lidí, takže jsem se učil hodně od nich. To byla docela dobrá jazyková škola a celkově taková sociální škola. Tam jsem tedy docházel pravidelně. A pak díky tomuto programu jsem se dostával do dalších a dalších organizací.
Myslím si tedy, že jsem navštívil zhruba 20 organizací, které jsou nějakým způsobem spojené s prací s mládeží, ale také vzděláváním na některých školách. Mluvil jsem s několika školními sociálními pracovníky, psychology a tak dále. A navštívil jsem tedy okolo 20 neziskových organizací.“
Jaká témata se v rámci těch organizací při práci s mládeží nejčastěji řešila? Vy jste zmiňoval, že v Americe obecně má mládež určitá specifická témata nebo problémy.
„Jak jsou Spojené státy obrovská země, tak stát od státu se to trochu liší. Měl jsem možnost ještě s dalšími fulbrightisty vyjet do Detroitu, což je oproti New Yorku úplně jiný svět. A co se týče toho New Yorku, tak New York byl od 80. let spjatý, zejména právě v Brooklynu, respektive některých částech Brooklynu a Bronxu, s vysokou kriminalitou, s celkovým velmi nízkým pocitem bezpečí, s dealováním drog, se střelbou a spoustou mrtvých v ulicích, což je pořád velké téma.
A vlastně i několik posledních let je tématem tzv. policejní brutalita, nebo policejní zákroky, z nichž mnohé mohou být považovány za velmi diskutabilní. Stále se dostávají na oči veřejnosti. A je to jedno z témat, které řeší právě mladí lidé. Je to tedy nějaká otázka bezpečí, kriminality, spokojenosti s vlastním životem. A co se toho hodně dotýká a bezprostředně to také ovlivňuje, je systém školství, který je hodně kritizovaný. A zároveň se nějakým způsobem v leckterých státech vyvíjí jiným směrem než jenom tím, který je zaměřen na testování.“
Vy jste se v rámci působení v některých ze zmiňovaných organizací setkal i s mladými lidmi, kteří byli oběťmi nebo i pachateli trestné činnosti, třeba byli v gangu nebo jim někdo z gangu zabil někoho blízkého. Jak se pracuje s takovými mladými lidmi?
„No, je to velmi zajímavé. Je to vlastně úplně nová zkušenost, kterou tady člověk prakticky nezažije. Na Žižkově jsme tedy taky v kontaktu, hlavně v ulicích, s některými staršími kluky, kteří třeba už nějakou dobu strávili ve vězení. Nicméně, to většinou nebylo za násilnou trestnou činnost, bylo to za nějaké drobné krádeže nebo drobnou majetkovou kriminalitu.
Když pak ale člověk potkává lidi, kteří byli v gangu, kteří tím skutečně žili, kteří se třeba schovávají před fotoaparátem, schovávají se před projíždějícím policejním autem, tak na něj dýchne úplně jiná atmosféra. Měl jsem možnost díky S.O.S projektu, tedy Save Our Streets, v Crown Heights na severu Brooklynu, vyrazit do terénu, tedy do ulic právě téhle čtvrti s terénními pracovníky, kteří v téhle čtvrti, kde je jedna z největších měr kriminality v New Yorku, vyráží nabourávat takový ten začarovaný kruh násilí, kdy mezi sebou jednotlivé gangy bojují. Snaží se je propojovat, aby spolu víc komunikovali, aby se znali, aby se zbytečně neohrožovali.
A když jsme vyrazili, tak se začalo stmívat. Jejich práce totiž funguje zejména v pozdním odpoledni, až do jedenácti nebo do dvanácti do večera. Člověk si tedy skutečně uvědomí, jak ta čtvrť žije úplně jiným životem, jak přes den, tak v noci. A zejména úplně jiným životem, než tady žijeme my. Tím, jak je v ulicích spousta zbraní, ilegálních i legálních, tak je to vlastně věc, která dojde člověku až na místě.
Co se týče té konkrétní práce, přišlo mi hodně dobré, že zapojují do terénní práce a celkově do svých projektů lidi, kteří si tou zkušeností prošli, kteří třeba seděli i za pokus o vraždu, kteří prošli nějakou transformací, díky vězení třeba nebo díky dalším návazným programům. Ty programy se snaží podporovat vhodný návrat do společnosti, společensky žádoucí návrat, aby ten člověk zase, jakmile vyleze z vězení, nesestoupil na šikmou plochu, která by ho vracela zase za mříže. Takových programů je tam celá řada a už jsou vidět velké výsledky.
V terénu jsem byl s lidmi, kteří si právě prošli nějakým trestem odnětí svobody a strašně zajímavě o tom uměli mluvit. To si myslím, že je věc, která jim dobře funguje. A dává tomu taky úplně jiný stupeň efektivity.“
Dostal jste se někdy do situace, kdy byste se až bál o svůj život? Nebo je ta práce relativně bezpečná?
„Vysloveně o svůj život jsem se nebál. My jsme bydleli ve Flatbush, což je taková centrální část Brooklynu. Tam jsme zažili střelbu vlastně jenom jednou. Víme, že za rohem od nás se střílelo. Byla tam policejní páska a tak. Nicméně, o tři kilometry dál, v Crown Heights bylo těch poměrně čerstvých hrobečků hned několik. Ten pocit tam tedy je. Nicméně, nikdy jsem střelbu neslyšel v nějaké bezprostřední vzdálenosti. Nikdy mě vlastně nikdo nijak neohrožoval.“
Jakým způsobem chcete to, co jste se dozvěděl, naučil, to, co jste zažil a viděl v Americe, v newyorském Brooklynu a Bronxu, ale i v Detroitu, aplikovat tady v Praze na Žižkově při práci s neorganizovanou mládeží v nízkoprahovém klubu Beztíže?
„Co mě zaujalo v New Yorku nebo v Americe nejvíc? Byl jsem tam podruhé, takže je v mém případě stále aktuální takové to počáteční nadšení z Ameriky. Líbí se mi, že lidé přistupují k věcem většinou pozitivně, že pokud někdo něco chce, tak si za tím jde. A že i když se mu to nepovede, udělá pro to maximum.
Tady mám někdy naopak pocit, že lidé se hodně odvolávají na nefunkčnost systému, na to, že něco nejde. Tam jsem to cítil naopak. Ač jsem se i tam setkal s lidmi, kteří se prohlašovali za revolucionáře a ten systém kritizovali, tak ale hledali cesty, jak udělat nějaký paralelní systém nebo něco, co bude fungovat, čemu věří.“
