Tradiční sáňky vlčky vyrábí v Česku už jen jediný člověk - pan Josef Nosek z Podkrkonoší
Na druhý svátek vánoční, na sv. Štěpána, představujeme ve vysílání Radia Praha mimořádného člověka, pana Josefa Noska z Roprachtic v Podkrkonoší. A čím je tento dvaaosmdesátiletý pán tak výjimečný? Jako jediný v republice spolu se svým synem vyrábí tradiční sáně, takzvané vlčky, které se používaly na horách už v 19. století. Je posledním, kdo uchoval jejich původní výrobu. Letos za to získal prestižní titul Nositel tradic lidového řemesla. Koledy v dnešním pořadu zazpívá a zahraje kapela Úsměv:
"Jak jsme se k tomu dostali? Nebožtík otec byl kolář a v r. 1934 postavil domek. A jelikož k práci koláře bylo potřeba paření dřeva, tak si v tom domku udělal jednu místnost, kde si postavil kotlík na paření dřeva. Kolařina je zemědělský obor, v létě se dělaly vozové práce, kola k vozům a všelijaké součástky, a v zimě byla sezóna pro lyže celojasanky, které se zase musely ohýbat v páře. Když jsem vyšel školu, šel jsem se učit k tátovi kolařinu."
Měl kromě vás i nějaké jiné učně?
"Neměl. Táta se vyučil ve 20. letech. To byla doba nezaměstnanosti. Po vyučení se na chvilku chytil tesařiny. Kolařina ho ale držela. Ve volném čase sedlákovi udělal klanice, obrtel, zkrátka co bylo potřebné k vozu."
Kdy jste se vyučil?
"V r. 1944 jsem skončil školu a šel jsem do učení k tátovi. Učil jsem se do r. 1947 a po vyučení jsem ještě nějaký rok pracoval, do vojny. A v r. 1951 jsem odešel na vojnu."
Dal vám tatínek někdy v učení pohlavek?
"Pohlavek ne, ale pokárání bylo dobré, protože chybami se člověk učí. A taky se něco zkazilo, že."
Co se dá zkazit v kolařině?
Po vyučení jste musel jít na vojnu a pak už asi bylo znárodňování, že?
"Ano. Do vojny jsem byl doma, už ale byly různé poplatky. Když jsem byl ale na vojně, od jednapadesátého do třiapadesátého roku, táta mi psal, že až se vrátím, už u něj asi nebudu moct pracovat. To už byl národní podnik Sport. Hned první rok jsem byl v Jilemnici a tam se dělaly lyže celojasanky. Ten podnik tam ale vydržel jen rok a pak se přestěhoval do Zálesní Lhoty, kam jsem nemohl dojíždět do práce. Tak jsem přešel do národního podniku Start ve Vysokém nad Jizerou. Tam jsem byl deset let, do roku 1965. Tehdy ale šel můj otec do důchodu a já jsem šel na jeho místo. Táta už musel být zaměstnaný v JZD, v údržbě družstev. Šel jsem na jeho místo, on ale pracoval ještě při mně, do r. 1978, kdy odešel. Byli jsme oba v údržbě v JZD."
A vy jste přitom pořád dělali i sáňky?
"To bylo tak: v r. 1954 hned po vojně jsem se oženil. Přišel jsem z práce ve čtyři hodiny, tak mne to stejně táhlo dělat sáňky. Bylo třeba přivydělat, protože chyběly koruny na živobytí. Nebylo to jednoduché. A tak jsem vždycky pomalu dělal ty sáňky. V létě se pak přidělaly hrábě nebo kosiště, prostě přivydělával jsem."
Kolik jste za sezónu udělal sáněk?
"Tenkrát bylo ještě mnoho řemeslníků. A tak každý udělal dva nebo tři kousky, to stačilo. Já jsem to dělal stejně. Vzal jsem si dvoje sáňky a od začátku až do konce jsem je udělal. To mne táta nechal. Když chceš, tak dělej! A pokud jde o ty vzácné vlčky, které lidi tak obdivují a teď je taky požadují, tak než táta v r. 1978 odešel, udělal je vnukům. Každému jedny. Jedny dal dohromady a druhé, rozdělané, nechal v komoře. Ty vlčky byly dost velké, větší, než jsme teď začali dělat. Tenkrát měli lidé stodoly a kůlny, měli to kam dát. A tak snad v každé chalupě po těch kopcích vlčky byly. Takže nebylo potřeba jich dělat pět nebo deset."
A vlčky byly jen k tomu, aby na nich jezdili lidi, nebo to byly i nákladní sáně?
A vy jste jediný, kdo u výroby saní nakonec zůstal?
"Mne to prostě těšilo, jak se to dřevo dá ohnout. Ne ale každé, musí se vybírat. Nás to ale bavilo. A zvlášť teď se synem. Dodnes ještě přemýšlíme, jestli tohle dřevo půjde, tohle nepůjde...A tak jsme u toho zůstali. Vidíme něco pěkného v tom, když se nám to povede a nepraskne to."
A lidi dnes mají o tyhle sáně zájem?
"Počítám, že asi třicet let po tátově smrti se vlčky nedělaly, jelikož jich bylo po chalupách dost. Ale dnes, tak od r. 2000, už na nás lidi útočili, že chtějí sáňky s tlačítkem. A sáňky s tlačítkem se špatně dělaly. Ty sáňky jsou úzké..."
Co to znamená - s tlačítkem? To jsem nikdy neslyšela.
"S takovým heftem, jako vlček. Maminka si třeba dá to svoje robě na sáňky, musí je ale táhnout za sebou. Tohle je ale šikovné, protože si je dá před sebe, vidí na dítě a jede s ním. Jsou ale taky místa, kde to nejde. Silnice jsou posypané nebo vytaje. Tady na horách je ale mnoho takových požadavků. A my jsme ty velké vlčky, jak bývaly dřív, zmenšili. Trošku jsme je zúžili i zkrátili, aby na ně šla posadit korbička z kočárku. Stalo se totiž, že jeden člověk měl už asi tři děti a hledal, kdo by mu něco takového udělal. Přišel k nám a my jsme náhodou toho malého vlčka měli. Chtěl si hned přinést korbičku a zkusit to. A když se vejde, hned ho bere. Tím to začalo. Ostatní lidé to okoukali, a teď je to sprška, až jsme pomalu neradi. Máme s tím ohromné trampoty."
"Úspěch mne samého těší. Říkám každému, že jsme zachovali tu výrobu od dob Rakouska, kdy se táta vyučil a dělal sáňky. A nás to drží a těší a děláme je dodnes."
Tušíte vůbec, kolik jste v životě udělal sání?
"To je těžké říct. Když se udělá dvacet kusů za rok, tak to lidi ani nechápou. Ale na tom je dvaadvacet kousků dřeva a nedá se to dělat rychle."
A vy sám se někdy projedete na saních?
"Manželce jsem je udělal, a pokud mohla, chodila s nimi na nákup. A taky pokud byla sanice, protože pak to třeba posypali, a to už nešlo."
Vy máte vlastně tu radost, že vaši profesi dědí syn!
"Jistě, ohromně mne to těší. A pátrám, jak je to možné, že se toho nikdo jiný nechytil. A nikdo to neudržel. To je ale ta otázka, jak to udržet. Nevíme, jak dlouho to děláme. To jen odhadujeme, nepočítáme hodiny. A koruny počítáme tak, aby sáňky byly přístupné i pro ty chudší lidi, a ne jen pro ty s velkými příjmy. Ti, co mají velké příjmy, by za to dali i jednou tolik. A my to děláme tak, aby si to mohli dovolit i lidé s menším příjmem."
Vy jste takový boží člověk...
"Pro nás je vodítkem to, když k nám lidi zavolají a zeptají, kolik to stojí. My řekneme cenu a on pak řekne, že ještě zavolá, jestli je bude chtít. Pak už ale nezavolá. A někdo by zas dal víc, my ale nejsme toho ražení, abychom od každého vzali něco jiného."
Udělat jedny sáně prý znamená víc jak čtyřicet hodin práce?
"Je to tak. Odhadujeme to na čtyřicet hodin. A náklad na jednoho vlčka je málem tisíc korun. To máte kování, to stojí skoro pět stovek. Drapáky, brzdy, šinky. A ještě popruhy, ten výplet."
Kdo vám to dělá?
"To všechno děláme sami, se synem."
Vy si umíte udělat sami kování?
"Ne, to kování si dáváme dělat. Nějaký podnik nám je odlévá. A dráty ohneme doma, pak to ale musíme dát do vulkanizační dílny, kde je požehnou, aby nerezivěly. Dřív nám to dělal kovář, který musel všechno vytloukat. Kamarádi nám ale našli přesnou odlévárnu, udělali nám tam padesát nebo sto kusů, tak máme zase na chvíli dost materiálu."
Já svým synům a vnukům říkám: dělejte to tak, aby vás práce bavila a těšila. Je v tom kus života a kus zdraví.
A máte dost dřeva? Máte velkou zásobu?
"Jémine, dřeva je habaděj! Bolí nás oči z toho, co toho lidi spálí, jelikož nejsou řemeslníci, kteří by z něj dělali. Za tátových časů bylo o jasanové dřevo nouze. Všechno bylo vykoupené, málem nebylo kde kupovat."
A to se všechno dělá jenom z jasanu?
"Jen jasanové dřevo. Šlo by ohýbat i jiné dřevo, jenže tam, kde my jsme, na Vysocku, je jasan nejkvalitnější. To říkali staří řemeslníci. O řemesle bychom si mohli vypravovat celý den. Mám kamaráda bednáře, spolupracovníka ze Sportu ve Vysokém, a když se k sobě dostaneme, nemůžeme se rozejít. Pořád mluvíme o řemesle. On je bednář, a tak vypravuje o svém řemesle, protože mne to taky zajímá. A já mu zas říkám své trampoty."
To je ale radost, potkat někoho, koho práce těší! Každý si dnes jen naříká a stěžuje...
"Já svým synům a vnukům říkám: dělejte to tak, aby vás práce bavila a těšila. Je v tom kus života a kus zdraví. I nebožtík táta říkal, že děti mají jít na to, kam lidi nejdou. Bylo by tak zaměstnání."
V našem vánočním pořadu jsme si povídali s letošním nositelem tradic lidového řemesla panem Josefem Noskem, jediným výrobcem tradičních saní v Česku. Koledy nám k tomu hrála a zpívala kapela Úsměv.
Přeji vám vše dobré do příštího roku.
