Trojí samota ve velké zemi

r_2100x1400_radio_praha.png

Bohemista Vladimír Papoušek vydal v nakladatelství H+H studii Trojí samota ve velké zemi. Mapuje v ní osud tří českých spisovatelů, kteří v poúnorové vlně emigrace odešli do Ameriky: Egona Hostovského, Zdeňka Němečka a Milady Součkové. Připravil Vilém Faltýnek.

Hostovský je autorem dodnes známým a ceněným. Kdo jsou ale další dva autoři? Kdo je Zdeněk Němeček? Milada Součková se v současnosti také vrací do českého kontextu. Vydávání jejího souborného díla se věnuje Nakladatelství Prostor. Tato autorka, debutující v roce 1934 prózou První písmena, se věnovala úspěšné tvorbě v prózy, poezie i dramatu. Pocházela z městského prostředí, měla klasické vzdělání, které jí umožnilo orientaci v zahraniční literatuře. Podle Papouška je v českém literatuře významná právě tím, že důsledně vycházela z modernistické literární tradice: Ve své knize Trojí samota ve velké zemi se Papoušek snaží sledovat, jak se tito tři čeští autoři pohybují v jiné kultuře, jak se pokoušejí pronikat do většinového kontextu, a jak jsou přitom limitováni soustavou ideálů a jazykem, které si přinášeli z domova. Na přípravě zatím posledního svazku díla Milady Součkové, který představuje její dramatické práce, se podílela Lenka Jungmannová. Ta si ze dvou celovečerních her, Listopad a Historický monolog cení víc té druhé: Mezi exilové autory posrpnové generace patří historik Jaroslav Krejčí, profesor univerzity v anglickém Lancasteru. Vloni vydal v Evropském literárním klubu soubor esejů České křižovatky. V úvaze Emigrace a exily v dějinné perspektivě píše, že exil může dát příležitost k transfiguraci původních možností jedince v nových souvislostech. Doplňuje pak tvrzením, že exil se zúročuje návratem do vlasti.

"Co z toho plyne pro nás, zde shromážděné šťastlivce, kteří se dožili možnosti návratu? Alternativní poslání našich osudů. Máme dvě možnosti tvůrčího uplatnění. Za příznivých okolností je můžeme i spojit.

Jedna možnost je účast na rozkvětu společné civilizace v zemích, do nichž jsme se my sami nebo naši předkové uchýlili, a to bez rozdílu, zda jde o větev evropskou či americkou, lépe řečeno zámořskou. Nelze zapomenout na Austrálii a další exilové země.

Druhá možnost je návrat k uplatnění ve staré vlasti, v daném případě zejména tak, aby jí bylo usnadněno znovu se zapojit do společného civilizačního kontextu se západem a pokud možno k tomu něco nového přidat."

Zda odchod třem zmíněným autorům umožnil rozvinout své schopnosti novým způsobem, na to můžeme odpovědět až tehdy seznámíme-li se s jejich zahraniční tvorbou. A jestli vstoupí jejich dílo originálním způsobem do českého prostředí a dojde k propojení? Zdá se, že alespoň u Milady Součkové a Egona Hostovského se to děje. Práce Vladimíra Papouška a Lenky Jungmannové stojí ale rozhodně teprve na začátku tohoto procesu.