Učitelé češtiny v zahraničí propagují i českou kulturu
Češtinu ve světě učí řada českých učitelů. Mnozí z nich se letos setkali v Praze, aby se podělili o své zkušenosti. Jednou z nich byla Lenka Froulíková, která předává na univerzitě v Nancy znalosti češtiny francouzským studentům.
„Já jsem měla velmi úzký vztah k Francii i ke slovanským jazykům. Měla jsme také zkušenosti s výukou češtiny pro cizince, i s výukou v cizím jazyce. Jednu dobu jsem působila jako středoškolská profesorka na francouzském lyceu v Praze“.
Kdo jsou vaši studenti? Rodilí Francouzi, nebo jsou mezi nimi i potomci krajanů?
„Vzhledem k tomu, že je to už moje třetí působiště, musím říct, že téměř nikdy tam nebyli potomci krajanů. Ve Francii je velmi málo Čechů. Já v současné době působím v Lotrinsku, jeho hlavní město je Nancy, které má obrovskou univerzitu. Ale myslím, že v celém Lotrinsku, kdybych spočítala krajany, tak by jich nebylo více než dvacet. Takže moji studenti jsou Francouzi, kteří většinou nemají žádnou vazbu na Českou republiku. Také jsou tam ovšem studenti, kteří se někde seznámili s českými přáteli nebo jezdili se svou školou na výměnu do České republiky. Když pak přišli na vysokou školu, tak kvůli svým přátelům, nebo kvůli tomu, že už poznali Českou republiku, se chtěli začít učit češtinu. Samozřejmě jsou tam taky studenti, kteří si vybrali češtinu především proto, že to je pro ně tzv. exotický jazyk. Já dělám velkou propagaci, abych studenty získala pro Českou republiku“.
Jak je získáváte? Co vše podnikáte?
„Ještě před zahájením semestru dělám malé přednáškové turné, a tam studentům vysvětluji, že v jejich profesním životopise bude dobré, když budou znát také nějaký slovanský jazyk, například češtinu. Mluvím o tom, že je úzká hospodářská spolupráce mezi ČR a Francií, i oni mohou spolupracovat s Českem. Od začátku, co působím v Lotrinsku, což je už 15 let, tam každý rok pořádám Týdny české kultury pro celé Nancy a pro celé Lotrinsko. Se studenty hrajeme divadlo nějakého českého autora, kterého si musí přeložit. Kromě toho děláme filmové večery, kde představujeme zajímavé české filmy, a většinou jsou Týdny české kultury tematické. Letos jsme například pozvali k literární besedě Martina Daneše, který přeložil z češtiny do francouzštiny Dopisy Věře od Karla Čapka, a také přeložil Bylo nás pět od Karla Poláčka. Zároveň jsme udělali výstavu o Karlu Čapkovi, o jeho životě a díle, navázali jsme dokumentárním filmem o Karlu Čapkovi, a od toho se pak odvíjely další aktivity“.
Kolik studentů máte?
„Já na lotrinské univerzitě přednáším nejen český jazyk a literaturu, ale také dějiny střední Evropy, a jsem specializovaná na Čechy a Slovensko. Jsou studenti, kteří si vyberou pouze český jazyk a literaturu, jiní si vyberou českou historii, kulturu a reálie, takže počty se různí. Studentů pouze jazyka bývá každý rok kolem 50 nebo 60. Pokud jde o studenty, kteří si vybírají historii, která je přednášená ve francouzštině, tak tam jsou počty mnohem vyšší. Bývá jich kolem sto až sto dvaceti. Posílám své studenty na Letní školy slovanských studií, kde se učí spisovnému jazyku, ale protože mají oči otevřené, a uši nachystané, tak leccos odposlechnou. Po prázdninách, aby mě trochu pozlobili, schválně mluví obecnou češtinou, protože ví, že to nepříliš ráda slyším. Když vidí můj výraz, tak říkají: to jsme se naučili v České republice, kam jste nás poslala. Já mám v Čechách manžela, rodinu. Ve Francii působím pouze pracovně. Pořád se pohybuji mezi dvěma zeměmi, což je velká výhoda, protože mám možnost sledovat, co se děje v rámci jazyka a kultury v České republice, a nejsem odpojena od všeho českého“.
Spolková činnost v Argentině se v 90. letech obnovila
Další z učitelů, kteří se setkání zúčastnili, byl Ondřej Janeček. Do letošního února učil češtinu dva roky v Argentině, a mezi jeho studenty patřili i krajané. Jak hodnotí svůj pobyt v jižní Americe?
„Už během studia španělštiny jsem se seznámil s Hanou Hanušovou, což byla jedna z prvních učitelek u krajanů v Argentině. Byl to můj cíl, dostat se do Argentiny. Můj kurz je vytvořen tak, že je tam kombinace krajanů, jejich potomků a další lidí. Krajané a jejich potomci tvoří asi tak 30 až 40 procent studentů“.
Mnozí potomci krajanů už česky nemluví. Jak se krajané do češtiny dostávají?
„Je to proces na dlouhou trať, zvláště v Argentině, kde krajanské skupiny v minulosti v podstatě zanikly. Vzhledem k politice jak argentinské, tak socialistické československé byly zavřeny. Proto se v 90. letech znovu zakládaly. Starší krajané, kteří česky umí, našimi studenty nejsou, nebo se účastní jen občas. Takže se krajané učí stejně, jakoby to byli cizinci“.
Co jim dělá největší problém?
„Mají klasický problém španělsky mluvících obyvatel. Nejdřív výslovnost, následně neznalost skloňování, a systému, který neznají ve svém mateřském jazyce“.
Ve kterém místě v Argentině jste byl?
„Působil jsem ve třech městech. Byl jsem v Buenos Aires a širším okolí, protože naše spolky nejsou v hlavním městě, ale v podstatě na okraji. Pak jsem dojížděl do Rosaria a Santa Fe. Rosario je asi 350 a Santa Fe asi 550 kilometrů od Buenos Aires“.
Kde se vám nejvíc líbilo?
„Těžko říci. Já jsem bydlel v Buenos Aires, takže to byla taková srdeční záležitost. Rosario je město, které má asi milion obyvatel, takže se dá srovnat s rozsahem Prahy, což mi přišlo pěkné. Se skupinou v Santa Fe jsem měl velmi dobrou spolupráci. Zúčastnil jsem se krajanského života, snažil jsem se ho tam rozdmýchat. Většina krajanů bydlí v okolí, takže dojíždějí několik kilometrů. Každou sobotu mají trénink tanečního spolku, a kolem toho se to točí. Jednou za čas se pořádají různé výstavy, oslavy, společné obědy nebo večeře“.
