Udallovi žili po celém světě, chybí jim jenom Antarktida
Paní Ivana Udall se letos poprvé zúčastnila kurzu češtiny v Dobrušce. V současné době žije v Austrálii, ale jak uslyšíte v rozhovoru pro Radio Praha, procestovala s rodinou několik kontinentů.
Češtinu v Dobrušce doporučil Ivaně Udall její syn, který už kurs před lety sám absolvoval:
„Ano, syn kursy absolvoval a právě tato instituce v něm vzbudila zájem o češtinu, protože rodiče to nezvládli“.
Kdy jste odjeli do Austrálie?
„Odjeli jsme tam v roce 1983. Hodně jsme cestovali, jsme světoběžníci. Žili jsme v Kanadě, děti se narodily v Africe a doufáme, že ve zdraví umřeme v Austrálii“.
Proč nakonec zvítězila Austrálie?
„Na celém africkém kontinentě jsou více méně války. Je to krásná země, ale má plno politických problémů. Proto jsme odjeli do Austrálie. Měli jsme tehdy malé děti. Kdybychom děti neměli, tak jsme zůstali v Africe“.
Jaké bylo vaše povolání?
„Můj manžel je elektrikář a já jsem pracovala v laboratoři, léta v krevní bance. V Austrálii jsme pak měli svoji firmu, můj muž často cestoval za prací a já zůstávala s dětmi sama doma. Pak jsem začala dělat ošetřovatelskou práci pro lidi, kteří jsou sami doma a jsou nemocní. Bylo to zajímavé, protože jsem potkala lidi, které bych jinak v životě nepotkala. Možná to bylo moje nejlepší a nejzajímavější zaměstnání, co jsem kdy měla“.
A co jste dělali v Africe?
„Tam jsme hodně cestovali. A také pracovali ve stejných oborech. Nyní jsme se dožili penze“.
Když jste se rozhodovali v roce 1968 z Československa odejít, to jste ještě neměli děti?
„Ne, to jsme ani nebyli oddáni. Když jsem viděla, že odcházejí lidé s pěti dětmi, tak jsem omdlévala z toho, jakou měli odvahu. Já se narodila v Evropě, vdala jsem se v Kanadě, děti se narodily v Africe a doufám, že umřeme v Austrálii“.
Upřímně řečeno, ještě vám chybí Antarktida.
„Ano, to jsme si nedávno také říkali“.
Vy jste se zmínila, že se vám doma nepodařilo probudit v synovi zájem o češtinu. Mluvili jste doma česky?
„Ano, když bylo synovi 18 měsíců, tak mluvil ve větách česky. Když mu byly tři roky, tak jsem potkala pána, který byl překladatel. Byl to Čech a překládal ze šesti jazyků na univerzitě v Johonnesburgu. Češi a Slováci tehdy měli kulturní den, on přišel za mnou a řekl: paní, já jsem vás chtěl poznat, vaše dítě má tři roky a má tak krásný český jazyk. Pak jsme přijeli do Austrálie. Děti se nechtějí lišit, a tak začal mluvit anglicky. Česky mluvit nechtěl, a tak jsme i s dcerou začali mluvit anglicky. Mysleli jsme, že se už do Československa nikdy nevrátíme. Ale jsou lidé, kteří naučili své potomky skvěle česky, před nimi se klaním, my jsme to nedokázali. Když náš syn vystudoval a pracoval, tak řekl, že pojede do Dobrušky, a bude se učit česky. Našel si to na internetu. Já jsem málem omdlela a můj muž taky. Říkali jsme: proč ses to nenaučil doma? Potom přijel sem a byl nadšený. Dva semestry češtiny studoval v Brně na Masarykově univerzitě, jeden v Praze na Karlově Univerzitě. Pak zůstal několik let v Praze. Založil si školu angličtiny a připravoval studenty na mezinárodní zkoušky. Po mnoha letech se vrátil do Austrálie, začal podnikat, teď se to rozjíždí. Ale nebylo to tak jednoduché, jak si to představoval. Má agenturu, která se zaměřuje na emigraci do Austrálie. Naše dcera se česky učit nebude, to je Australanka. Takže to máme takové smíchané. S manželem mluvíme česko-anglicky. Manžel do mě tady vždycky strčí a říká: mluv česky. Já na lidi mluvím anglicky, vůbec si to neuvědomuji, je to se mnou špatné. Poprvé jsme tu byli v roce 1991 a od té doby sem jezdím. Když byl syn v Česku, tak jsme tu byli každý rok. Nám se tu líbí. Všechno se tu změnilo, staré domy jsou opravené a Praha je nádherná“.
Máte tu ještě nějaké příbuzné?
„Mnoho jich pochopitelně zemřelo, ale mám tu ještě sestřenici. Je z Liberce a přijela mě do Dobrušky navštívit se svojí rodinou. Je jí 82 let a je pořád fit. Ještě v osmdesáti jezdila na lyže. My v Austrálii bydlíme u buše. Za námi je národní park, který se táhne 965 kilometrů na jih. Klokani nám tlučou na dveře a papoušci nám sežerou na co přijdou, ale byli tam před námi“.
Vy tam žijete na nějaké farmě?
„Ne, je to normální nijak luxusní baráček. Já moc ráda chodím do australské buše. Jsou tam krásné květiny, které teď v zimě nádherně kvetou. Máme hodné sousedy různých národností. Jsme tam spokojeni“.
