Úřednická kontrarevoluce

r_2100x1400_radio_praha.png

Poslanci odešli na dvouměsíční dovolenou. Před tím ale stačili ještě vyvolat vlnu rozhořčení v řadě obcí z celé republiky tím, že zřejmě na další rok znemožnili mnoha lidem naplnit ústavní právo rozhodovat si o svých věcech. Sněmovna totiž zablokovala projednání zákona o obecních volbách. Jak uvádí Zdeněk Vališ, u mnohých občanů může vzniknout třeba i dojem, že postoj poslanců je dalším útokem na samosprávu a součástí snah o omezení počtu obcí v Česku.

Zhruba čtyři desítky obcí v Česku, které se v uplynulém roce odtrhly od jiných celků, nemají dodnes svá zastupitelstva. Nemohou převzít a spravovat svůj majetek, investovat, schvalovat vyhlášky či uzavírat smlouvy. O nejnutnější chod obcí se stará státem dosazený správce. Ten však nemůže suplovat zastupitelstvo. To zase neexistuje z prostého důvodu. Česko nemá v tuto chvíli ani volební zákon do sněmovny, ani zákon o obecních volbách. První zamítl Ústavní soud, druhý neprošel pro neshody mezi Sněmovnou a Senátem. Lidé v obcích zuří. Ale to je také zřejmě to jediné, co mohou dělat. Stejně budou muset asi počkat na řádné obecní volby, které mají být v příštím roce na podzim. Ale ještě před nimi se bude volit do sněmovny. Pár obcí, toužících po co nejrychlejších mimořádných volbách, proto nebude poslance po návratu z dovolené vůbec zajímat. Hrát se bude především o volební zákon do sněmovny. A ten musí vstoupit v platnost nejpozději začátkem března, aby vůbec mohl prezident volby vyhlásit.

Pro postižené obce je postoj Parlamentu jen dalším důkazem arogance centrálních orgánů ve vztahu k místním samosprávám. Představitelé obcí přitom připomínají, že vznik místní samosprávy byl před deseti lety jedním z největších úspěchů demokratických reforem. Tehdy vydávalo ministerstvo vnitra rozhodnutí o osamostatnění obcí jako na běžícím pásu a ministerský úředník plnil bez řečí vůli občanů. Nyní prý přichází čas odplaty úředníků, skoro kontrarevoluce. A spor s těmi, kdo by znovu chtěl vzít obcím svobodu, bude údajně velmi důležitou epizodou v zápase o českou občanskou společnost. Ten spor probíhá podle představitelů mnoha obcí už delší dobu a má různé modelové varianty. Jedním z cílů je donutit menší obce vzdát se úplně své samostatnosti.

Hlavním nástrojem k tomu jsou pochopitelně finance. Rozpočtová pravidla se upravují tak, aby i po decentralizaci zůstala většina daní k přerozdělení v centru. Pak se poukáže na malou finanční soběstačnost obce a na výhody větších celků při obstarávání peněz. Dalším nástrojem je snaha zahltit samosprávu úkoly a povinnostmi zčásti zcela nesmyslnými a zbytečnými a zčásti těmi, které má plnit stát. Ten se tak v podstatě snaží dosáhnout nepřímými prostředky stavu, jaký nastolil komunistický režim v sedmdesátých letech administrativními příkazy. Po jeho pádu bylo v zemi čtyři tisíce obcí. Dnes jich existuje něco přes šest tisíc. A tento počet je prý trnem v oku centrálním úřadům. Nejraději by zrušily všechny obce, které nemají alespoň patnáct set obyvatel, tedy dvě třetiny všech českých a moravských obcí. Vždyť některé evropské státy, stejně lidnaté jako Česko, si skutečně vystačí s pár stovkami obcí.

Třeba takové Nizozemsko. Slučování obcí proběhlo administrativní cestou shora před několika lety i ve Švédsku, Rakousku či Bavorsku. Diskuse, zda to venkovu pomohlo či neprospělo, se v dotyčných zemích ale vede dodnes. Byrokratům z centra se obvykle těžko vysvětluje, že kvalita života člověka se nevyčerpává pouze jeho majetkem, ale roste také s úrovní vztahů, které má ke své obci. Nejpodstatnější na celé problematice je to, že jednou zrušené obce se těžko daří zase obnovit. Ztrácejí časem svou individualitu. V Česku se leccos podařilo ještě zachránit díky sametovému převratu. Dnes se už ale na samosprávné euforii politické body nezískávají.