V Arktidě ticho až bolí, říká profesor Svoboda, který převzal cenu Neuron
Emeritní profesor Josef Svoboda žije v Kanadě a je mezinárodně uznávaným odborníkem v oboru polární botanika a ekologie. V Česku převzal cenu Neuron za přínos světové vědě. Jeho život, který shrnul v knize Tři reinkarnace, by vydal na více románů. Mládí strávil v komunistických kriminálech, pak se stal krmičem v zoo. V roce 1968 emigroval do Kanady, kde ve svých 40 letech studoval. Osud ho zavál do Arktidy, kde bádal 30 let. Jak uvedl v rozhovoru s Martinou Kociánovou, do vězení se dostal jako devatenáctiletý student.
„Byl jsem zavřený ve studentské skupině. Když se mě soudce ptal, jestli se cítím vinen, tak jsem přiznal, co jsem udělal, ale řekl jsem, že se necítím vinen, protože jsem si myslel, že dělám dobrou věc pro národ. To se mohl zjevit. Šli se poradit, a dali mi o 4 roky víc, než plánovali“.
Vy jste stihl v tom svém odboji předat jen jeden dopis.
„To bylo vše, co jsem udělal. Celá Křivkova skupina byla vedená Státní bezpečností. Křivka dostal trest smrti, a byl oběšen“.
Zažil jste popravy vězňů v Ostravě pod okny vaší cely. Jak to působilo na 22letého kluka?
„Jednou v životě jsem ve vězení plakal, ale ne z těchto důvodů. Bylo to o Vánocích v Plzni na Borech, na samotce, kam nás převezli z Ostravy. Večer nám dali jako vánoční dárek tři malé kousky vánočního pečiva. Mě to přišlo strašně líto, působilo to na mě jako degradace nebo urážka. Ty tři kolečka byla večeře. Posadil jsem se do kouta, a spontánně mě začaly téct slzy“.
Vzpomenete si někdy na ty Vánoce na Borech, když teď sedíte s rodinou u štědrovečerního stolu?
„Ani ne, vždyť jim to ani nemůžu vyprávět, to už je pasé. Mám rodinu jinou. Měli jsme dva syny, jeden nám bohužel náhle zemřel v 28 letech. Byl to výborný hudební skladatel. Večer byl v pořádku, bavili jsme se o tom, jak bude pokračovat na nějaké kompozici, ráno jsme přišli a on byl mrtev, zastavilo se mu srdce. Vždycky mi říkali, že ses nebouřil proti Pánu Bohu. No nebouřil, co jsem mohl dělat“.
Vy jste po propuštění z vězení dělal krmiče v zoo, čerpal jste studny, pro Botanický ústav v Brně jste dělal technika na terénním výzkumu mokřadů. To trvalo až do roku 1968, než přišla invaze, a než jste emigroval. Jaké to byly roky?
„V zoo mě to bavilo. Když jsem potom viděl inzerát, že Akademie věd hledá technika, tak jsem o to požádal“.
A studoval jste dálkově biologii?
„Zatím jen soukromě. Chtěl jsem se nechat zapsat dálkově, ale to bylo těžké kvůli mé minulosti. Úřednice mi poradila jakousi přípravku, s tím, že za dva roky budu moct požádat o převod na řádné dálkové studium. Souhlasil jsem s tím. Za dva roky jsem měl potvrzení od profesorů, že jsem absolvoval přednášky i zkoušky. Potřeboval jsem to převést na řádné dálkové studium, abych získal alespoň diplom základního biologa. Šel jsem za docentem Konečným, který to měl potvrdit. Podíval se na mě se slovy: vy si myslíte, že já o vás nevím? Takoví lidé jako vy tady nikdy nemůžou studovat. Vůbec nezáleží na tom, že máte potvrzení od soudu, že skutek, kterého se Josef Svoboda dopustil, nezakládá trestný čin. To mi vystavili po devíti letech vězení, po propuštění. Nezajímalo ho to, a řekl, že lidi s názory jako mám já, na univerzitu nepouští. Přišel jsem do Prahy, kde mi uznali potvrzení z Brna, a studoval jsem další dva roky“.
Cítil jste zadostiučinění, když vám pak po letech, když jste se stal světově proslulým vědcem, Masarykova univerzita udělila čestný doktorát?
„To je legrace, to je paradox. Tak to je v životě, když se střídají režimy“.
Neumím si představit, když se člověk snaží desítky let v Česku studovat, a pak se v 38 letech ocitne jako emigrant v Kanadě, začne studovat polární botaniku, a že vůbec ještě začne studovat.
„Před tím, než jsem odjel do Kanady, se mě ptali, jaké mám povolání. A já jsem řekl student. Divili se, že ještě v tolika letech. Říkal jsem, že jsem ještě nikdy neměl příležitost dostudovat. Našel jsem si zaměstnání a hned jsem se přihlásil na letní semestr během prázdnin, abych si to zkusil. Šlo to, tak jsem rok studoval, a za rok jsem už gradoval, protože mi uznali zkoušky. Když jsem byl blízko titulu bakaláře, tak jsem se rozhodoval, kam dál. Jeden z profesorů doktor Lawrence Bliss, který pracoval na severu, řekl, že by mě vzali. Koupil jsem si tam velký těžký kabát a fajfku, kterou jsem si ani nezapálil, ale měl jsem ji. A letěli jsme“.
Co jste se dozvěděl na Arktidě o světě?
„Je to velký kontrast, tam je takové ticho, až bolí. Někdy potřebujeme to zvukové pozadí, abychom se cítili bezpeční. Když je tam člověk sám, tak může upadnout do pocitu nejistoty. Měl jsem tam vždy nějaké studenty, pak jsme tam měli i základny, kde nás bylo víc, protože výzkum se tam dělal několik roků, například v Alexandřině zálivu. Střídali jsme se tam podle potřeby. Vznikla tam řada celoživotních přátelství. Já jsem vůbec nepočítal, že se dostanu do Arktidy. Když jsem totiž skončil bakaláře, tak jsem si požádal o pokračování na třech univerzitách, jedna z nich byla v Edmontonu. To je až v Albertě, a já bydlel v Torontu. Někdo mi řekl, že v Edmontonu žije profesor Krupička, se kterým jsem byl zavřený. Zavolal jsem mu, a zeptal se mě, kdy přijedu. Sám jezdil do Arktidy, a znal profesora Blisse. Za nějaký týden jsem tam byl, přijal mě, řekl, kde dostanu věci na sever. A za pět dní už jsme letěli“.
Jaké je asi procento pravděpodobnosti, že se dva spoluvězni z Leopoldova potkají v Edmontonu, a odjedou spolu na Arktidu bádat?
„To je velmi zajímavé. Ta pravděpodobnost je prakticky nulová“.
