V Bosně jsem sám voják v poli, říká český dirigent a pedagog Čestmír Dušek

Čestmír Mirko Dušek, foto: autorka

Dirigent, hudební pedagog a také velký propagátor české hudby na Balkáně - to je krátká charakteristika Čestmíra Mirko Duška z bosenské Tuzly. Muzikant, který už za rok oslaví osmdesátiny, získal za šíření české kultury ve světě jednu z letošních cen Gratias agit. Rozhovor pro dnešní kulturní rubriku s ním připravila Milena Štráfeldová:

Čestmír Mirko Dušek, foto: autorka
"Táta přijel do Bosny a Hercegoviny v r. 1924 jako cukrář. Pak se v r. 1928 vrátil, oženil se v Budějovicích a přivedl maminku do bývalé Jugoslávie. To bylo v osmadvacátém roce. Narodily se tři děti, moje nejstarší sestra Dagmar, já jsem se narodil v r. 1930 a Marcela se narodila v r. 1932."

A vy jste celý život, až na ten krátký pobyt v Česku, prožil v Bosně?

"Ano, celý život v Bosně. Byl jsem hudebník, táta vždycky chtěl, abychom byli hudebníci. A já jsem se několikrát vrátil do Prahy. V osmačtyřicátém jsem byl na posledním Všesokolském sletu. Setkal jsem se se svým dědečkem, který ještě žil v Ústí nad Orlicí. Přijel v sokolské uniformě a já jsem přijel v jugoslávské. Z bývalé Jugoslávie nás bylo 3200 cvičenců a osm set námořníků, vojáků. To jsou čtyři tisíce a ještě tam bylo osmdesát hudebníků z námořnické hudby za Zadaru. Měli jsme cvičení na Strahově, na tom velkém stadionu."

V Jugoslávii byla poměrně početná skupina českých muzikantů, že?

"Všechny vojenské hudby měly největší počet českých muzikantů, kteří přijeli z Čech. Do Jugoslávie se dostávali přes Rakousko, které to tehdy zařídilo, přes vojenské hudby. Čechů tam bylo přes padesát procent. Celou hudební výchovu založili Češi. V Tuzle bylo například pětašedesát českých rodin. Já jsem tam teď jediný Čech, který umí mluvit česky. Já totiž považuji za Čechy ty, kteří umí mluvit česky, kteří mají češtinu jako mateřský jazyk."

Čestmír Mirko Dušek, foto: autorka
Vy jste měl možnost tady i studovat hudbu, že?

"Já jsem tady studoval deset měsíců na Pražské konzervatoři. Měl jsem specializaci a na konci, 23. října 1967, jsem měl s Pražskou konzervatoří koncert v Domě umělců."

Jak se vám vlastně podařilo propagovat českou hudbu v Bosně?

"Tady v Praze jsem se naučil hodně o starých mistrech a jinak jsme se doma učili od táty, od maminky. Táta byl dobrý houslista, tak jsme se začali doma učit. Potom jsme měli soukromé školy. Táta založil v Tuzle v r. 1949 první základní hudební školu. A já, když jsem v r. 1956 přijel ze studií v Bělehradě, jsem založil střední hudební školu, konzervatoř. Potom jsem se stal profesorem na sarajevské Akademii, šestnáct roků jsem byl profesorem a pak jsem se vrátil v důchodu do Tuzly."

Které české skladatele jste svým studentům ukládal?

"Dvořáka, Smetanu, Janáčka, potom ty staré české klasiky, Stamice. V Praze jsem měl právě Stamice na programu."

Spočítáte, kolik vaším školením prošlo v Bosně a Hercegovině studentů?

"Nevím, spousta. Myslím, že je to i přes dva tisíce mladých lidí, študáků, žáků střední a základní školy."

Proslavil se někdo z nich mezinárodně?

"Ano. Tady jsme vyhráli jednu cenu v Ústí nad Orlicí na Kociánově houslové soutěži. Já jsem tam přivedl tři žáky, svou dcerku, která je taky houslistka, a ještě dva žáky z hudební školy. A jednou jsme vyhráli první cenu v té nejmladší kategorii."

Čestmír Mirko Dušek, foto: autorka
A provozujete dodnes hudbu?

"Teď jsem nejvíc pracoval se sbory. To totiž byla moje záležitost, sbory jsem měl nejradši. Tam jsem dělal například Dvořákovy Slovanské tance nebo Janáčkovy Moravské dvojzpěvy."

V samotné Bosně a Hercegovině žije poměrně malá česká komunita. Češi žijí spíš při hranicích s Chorvatskem, že?

"To je asimilované, rozumíte, to je normální asimilace. Českých potomků je tam přes 1030. Za války jsme to spočítali, protože jsme z Čech dostávali charitativní pomoc. Já jsem znovu založil Českou besedu. Trvala asi dva roky a pak se to rozsypalo, protože tam už nikdo neumí česky. Ani se nesetkáváme ve spolku."

Má podle vás smysl udržovat češtinu v zahraničí? Nebo v čem vlastně spočívá české krajanství?

"To jsou ti, kteří ještě mají české srdce. Oni to udržují, hlídají. V Bosně je to dost špatné, ale v Chorvatsku je to dobré. V Daruvaru máte velkou obec. Já s nimi ale nemám žádný kontakt. Takže jsem samostatný, jak se řekne..."

Sám voják v poli...

"Ano, sám voják v poli."