V litografické dílně Rudolfa Broulíma v Belgii tiskly desítky známých výtvarníků
Rudolf Broulím žije od roku 1980 v Belgii a více než 40 let se zabývá litografií. Úzce spolupracoval například s malířem a grafikem Oldřichem Kulhánkem, který se stal autorem grafické podoby současných českých bankovek a poštovních známek. Tento týden byla v galerii Hollar zahájena výstava prací českých a belgických výtvarníků, kteří prošli za 25 let tiskařskou dílnou Rudolfa Broulíma v Antwerpách.
Rudolf Broulím první litografickou dílnu převzal v roce 1970 na Umělecko průmyslové škole (UMPRUM). Zde se setkal s brilantním litografem a tiskařem.
„Měl jsem štěstí, že jsem se v této době mohl opírat o pomoc pana Oldřicha Eiselta, který dříve pracoval jako litograf, mistr tiskař na Akademii výtvarných umění v Praze. Když šel potom do penze, tak se nám ho podařilo získat díky vedení UMPRUM. Přicházel na několik hodin týdně a seznamoval mě s technikami litografie“.
V Belgii jsme měli obrovské štěstí
Když Rudolf Broulím odešel do Belgie, začal pracovat v tiskárně. Už za dva roky učil na litografické dílně R.ho.K Academy v Bruselu, kde se stal vedoucím. A zůstal tam 27 let. Co rozhodlo o tom, že pro emigraci zvolil Belgii?
„Ještě v době, kdy jsem učil na UMPRUM, tak tam byli studenti, kteří přicházeli z Holandska nebo z Belgie. Možná byl rozhodující i můj pobyt v roce 1976, kdy jsem byl pozvaný do grafického střediska v Frans Maserel Centum v Kasterlee. Sem byli zváni grafici z celé Evropy. Měli možnost tam zadarmo strávit třeba měsíc, spolupracovat na projektech a učit se jeden od druhého. Seznámil jsem se s několika důležitými výtvarníky té doby v Německu a v Belgii. Já jsem původně neplánoval zůstat v Belgii, když jsme odešli z republiky, ale protože jsme se znali, tak mě přesvědčili, abychom tam zůstali“.
Kam jste původně chtěl?
„Já jsem mluvil anglicky, tak jsme mysleli na Kanadu nebo na Ameriku, ale zůstali jsme nakonec v Evropě“.
Jste rád, že jste zůstali v Evropě?
„Ano, mentalita Vlámů je trochu podobná české. Je to malý národ, nejsou žádní šovinisti, rádi se nají, rádi pijí pivo, jako my. Měli jsme štěstí. Velmi brzy jsme začali chodit do jazykových kurzů, můj syn dobře odstartoval ve škole, moje manželka taky našla později práci. Měli jsme štěstí možná díky tomu mému oboru a pomohlo nám to i v letech, které následovaly. Ta škola, kde jsem učil, má velmi dobrou úroveň, velice dobrou pověst. Grafice se tam daří. Je v bývalé průmyslové kamenotiskárně. Žáci, kteří chodí do kurzů, jsou různých národností. Někdy se jedná už o hotové umělce, třeba sochaře nebo malíře, kteří se chtějí seznámit s grafikou. Jsou tam i žáci, pro které je to hobby a rádi se věnují grafice“.
Vychoval jste si dobré následovníky?
„Ano, vychoval, jeden sedí vedle mě. Je to Hans Van Dijck, který převzal výuku litografie. Pracovní atmosféra ateliéru zůstala velice pozitivní a lidi školu rádi navštěvují“.
Litografie vzniká malbou na kámen
Českým následovníkem se stal Petr Korbelář. Také on už uspořádal výstavu děl vzniklých v jeho dílně a zúčastnil se u Rudolfa Broulíma několika stáží.
Litografii vidíme na výstavách jako hotové dílo. Ale jak vlastně vzniká?
„Litografie je nejmladší z tiskových technik. Nejstarší je knihtisk, pak byl hlubotisk a před 200 lety byla vynalezena litografie. Když to řeknu zkráceně, tak je to tisk z plochy. Autor místo na papír, kreslí obrázek na kámen mastnou tužkou. A když jedete s válcem s mastnou barvou, tak na ten vlhký kámen se barva nechytne, ale chytne se jen na tu čáru, kterou udělal autor. Takže to funguje na bázi odpudivosti vody a mastnoty. Dělají se limitované edice od jednoho do sta nebo dvou set kusů. Není to jen černo-bílé, tisknu třeba šestnácti barevné věci“.
Může to být jakýkoliv kámen?
„Je to speciální vápenec z Bavorska. Je to jediný lom na celém světě, kde je nejlepší. Dosud se tam těží, ale používá se to už většinou jako obkladový materiál“.
Čím vás lákala litografie?
„Jako mladý jsem chodil do Lidové školy umění, tam jsem si dělal linoryty. Pak jsem šel na výtvarnou školu. Tam mě naštěstí nevzali. A táta řekl: půjdeš na tiskaře. Já jsem si naivně představoval ty linoryty, tak jsem šel na tiskaře. Pak to samozřejmě u těch rotaček vypadalo jinak. Nakonec mě osud zavál do jedné z litografických dílen v Čechách, a začal jsem dělat to, co jsem chtěl. Začal jsem spolupracovat s Marinou Richtr, to je dnes známá česká grafička. Oldřich Kulhánek zaregistroval její práci na nějaké výstavě, a ptal se, kde tiskne. Marina řekla, že s takovým mladým ve Strašnicích. A on, aniž by mě znal, říkal, že mi zařídí předs nadaci Hollar, kde byl prezidentem, stáže u svého tiskaře Rudolfa Broulíma. Byl jsem u něj pětkrát, vždycky tak na 14 dní v průběhu asi čtrnácti let. Učil jsem se zajímavé finesy, i základ řemesla“.
Máte dnes taky svůj ateliér?
„Mám svou dílnu ve Zdibech, posledních deset nebo dvanáct let jsem tisknul s Oldřichem Kulhánkem, ale tisknu také se spoustou zajímavých umělců, nejenom grafiků“.
Nemáte trošku obavy, že moderní digitální technologie můžou to řemeslo vytlačit, nebo odolá?
„Já si myslím, že odolá. Dělat digitálními technologiemi je jednodušší. Člověk nemusí riskovat tisk celé edice, vytiskne jeden print, a pak za rok další. Ale ta práce s matérií je moc důležitá. Je to stejné, jako když slyšíte elektrické klávesy nebo naživo klavír. Stejné je to u obrázků. Můžete mít xerox, digitální print, ale pak když vidíte kvalitně vytištěnou grafiku, tak je to zážitek“.
Oldřich Kulhánek nebyl jen zákazník, ale i přítel
Ale zpět k výstavě, která v Hollaru přestavuje české i belgické výtvarníky. O to, že byla česká grafika v Belgii známá se zasloužil belgický sběratel Luc Sanders. S mnoha umělci se osobně spřátelil. Stejně jako Rudolf Broulím, který ještě před emigrací spolupracoval s Oldřichem Kulhánkem.
„Pak jsem odešel a Oldřich za dva roky přijel do Belgie. V Belgii byl spolu s dalšími českými a slovenskými grafiky známý. Zůstal u mě několik dní, udělali jsme první litografie, a od té doby jezdil pravidelně, někdy několikrát za rok. Nebyla to jen profesionální spolupráce, ale přátelství, byl to pro mě důležitý člověk“.
