V úkrytu i v koncentračním táboře – osudy židovských dětí za 2. světové války

Eva und Petr Ginz

Terezínským ghettem prošlo od listopadu 1941 do května 1945 na 140 000 lidí, z toho více než 10 000 dětí. Hovoří o nich strohá čísla statistik, kolik dětí bylo deportováno do vyhlazovacích táborů na Východ, kolik jich bylo v květnu roku 1945 osvobozeno, kolik dětí za války přišlo o celé rodiny. Za čísly se skrývají tragické osudy židovských dětí, do jejich života zasáhla válka.

Na cestě z Bohušovic do Terezína, zdroj: Židovské muzeum v Praze
Osudy židovských dětí se staly námětem mnoha filmů, literárních děl, vědeckých prací nebo výstav. Jednou z nich je putovní výstava Neztratit víru v člověka...Protektorát očima židovských dětí, která na hrůzy nacistické okupace nahlíží prostřednictvím příběhů šesti židovských dětí. O tom, jaké podmínky měly děti v Terezíně, vyprávěla jedna z autorek výstavy Marie Zahradníková:

"Většinou tam přijížděly se svými rodiči nebo aspoň s některým z nich, ale ani to nebylo pravidlo. Nejprve na začátku, stejně jako všichni příchodí do Terezína absolvovali tzv.´šlojsku´, což znamenalo, že jim byla prohlédnuta zavazadla a spousta věcí jim byla odebrána a bylo jim přiděleno místo, kde budou ubytovány. Většinou na začátku byly ubytovány se svými matkami a posléze vznikají v Terezíně tzv. ´heimy´ nebo ´kinderheimy´, což byly něco jako dětské pokoje nebo dětské domovy. Většinou to byly nějaký pokoj v rámci určité budovy, kde byly děti umístěny podle svého věku a pohlaví. Najednom pokoji jich mohlo být průměrně okolo dvaceti nebo třiceti. Je specifikem Terezína, mezi ostatními ghetty i koncentračními tábory, že tam byla tolerována výuka nebo i jakýsi kulturní program. Spočívalo to v tom, že ti vychovatelé, kteří byly v jednotlivých ´heimech´ se snažili dětem zprostředkovat vzdělání. Zpočátku to bylo tak tajně tolerováno, i když to bylo zakázáno stejně tak jako v Protektorátu Čechy a Morava byla zakázána veškerá výuka židovských dětí na základních a středních školách, ale tady to bylo také zakázáno, ale tajně tolerováno. Přispívalo to ke známé propagační roli Terezína, kterou se nacisté všude oháněli, že dali Židům město a oni si zde mohou existovat jak chtějí, mohou si provozovat kulturu a dokonce i děti jsou vzdělávány."

Na to, že židovské děti nesměly chodit do školy vzpomíná i paní Hanele, své jméno zveřejnit nechce, ale Hanele jí jako malé říkali doma rodiče.

"Já jsem chodila do školy tady v Praze, chodila jsem do Jáchymky do obecné židovské školy. Pak jsem ze třetí třídy přešla do jiné školy, protože rodiče usoudili, že chodit do židovské školy není v moderní době to nejlepší pro vzdělání. Tak jsem pak začala chodit do normální školy, tam jsem byla rok. Ve čtvrté třídě jsem svou školní docházku skončila. Nastaly doby, kdy se spolužáci začali vyhýbat, taková malá holka nevěděla pořádně proč...jen pro tu hvězdu."

Vraťme se ale zpátky do Terezína, tam život probíhal podle přesně daného řádu. Na internetových stránkách projektu Neztratit viru v člověka je mezi očekávanými úkony jako snídaně, hygiena či začátek dopoledního zaměstnání i poznámka "chytání blech", kterému bylo každé ráno vyhrazeno deset minut.

Děti si v Terezíně našly čas i na psaní deníků.

"Nejznámějším deníkem je asi deník Petra Ginze, což je vůbec velmi známá postava a zároveň je to jedno z dětí, které jsme zahrnuli do naší výstavy. V těch denících, které si psaly děti různého věku se objevovaly jejich zážitky od vzniku protektorátu, od vypuknutí války. jsou tam strašně moc reflektována jednotlivá protižidovská nařízení, omezení, zákazy, která postupně vcházela v protektorátu v platnost. Některá se týkala bezprostředně dětí, už jsem zmínila zákaz školní výuky a byla to i řada dalších zákazů: zákaz navštěvovat dětská hřiště, zákaz chodit do knihoven, zákaz navštěvovat určitá místa ve městě, zákaz chodit do restaurací apod."

Specifikem Terezína jsou podle Marie Zahradíkové dětské časopisy. V této souvislosti bychom mohli opět zmínit jméno Petra Ginze, který se podílel na vytváření asi nejznámějšího časopisu jménem Vedem.

"Těch časopisů, které jsou nám známé bylo asi deset, ale pravděpodobně jich bylo ještě více. Jsou to většinou chlapecké časopisy, ale je tam i časopis dívčí, které vydávaly děti už od poměrně útlého věku. jeden např. vydávaly děti asi od osmi devíti let. Je velmi zajímavé si ty časopisy prohlédnout, protože to svědčí o nebývalé snaze dětí se vzdělávat a o něco se zajímat a nevyužívat toho, že jsou bez rodičů, bez dohledu a nemusí chodit do školy. Člověk je často velmi překvapen, jak důležitá pro ty děti byla výuka."

Pokud se dětem podařilo zůstat až do konce války v Terezíně a pokud nepodlehly některé z epidemií, měly poměrně velkou šanci přežít, říká Marie Zahradníková:

"Pokud byly vypravena do nějakého vyloženě likvidačního tábora jako byla Treblinka, Sobibor a další tábory, tak tam ta úmrtnost byla téměř stoprocentní. Pokud se dostali do Osvětimi, což byl nejčastější cíl transportů z Terezína, tak tam se dá říci, že od jisté doby, kdy byl vytvořen tzv. rodinný tábor v Osvětimi II Birkenau, tak tam jistou šanci na přežití měli."

Cesta na transport, zdroj: Židovské muzeum v Praze
Nicméně šance na přežití rozhodně nebyly vysoké, v Osvětimi zemřel také už vícekrát zmiňovaný Petr Ginz.

Paní, které říkáme Hanele, ghettem ani koncentračními tábory neprošla. Zakrátko po transportu, v němž byl její otec měly odjet i ženy s dětmi.

"Dědeček řekl: Děti ne! Nikdo z celé rodiny na to, že děti se někam odvezou, nepřistoupil jen moje maminka. Maminka do transportu nenastoupila a zmizela a nikdo neví kde. Moje maminka se se mnou loučila tady v Praze v Hotelu Juliš, tam byla dole cukrárna. To už nesměli Židé do hotelu, ale ona se tam nějak dostala. Tak si pamatuju, že jsem jí seděla na klíně a cpala se kremrolema a maminka mi říkala: Teď bude válka, za dva roky bude po válce a já si pro Tebe přijedu, pojedeš tady s tou paní."

Válku prožila Hanele u rodiny, která se jí ujala, nějaký čas ji ukrývali také v nemocnici.

"Já jsem se pořád jenom zlobila, pořád jsem brečela, pořád jsem někomu něco v duchu vyčítala, mamince, že mě opustila, jim, že mě nechtějí pouštět mezi děti. To snad bylo na tom to nejhorší, že nebyli kamarádi, nebyl nikdo, s kým bych mohla mluvit...tak jsem hodně četla, oni byli takoví písmáci. Část života jsem trávila ve sklepě, v létě na půdě, voňavý...Tu půdu jsem nesmírně milovala. To byl domek na konci vesnice a z vikýře byla vidět polní cesta, v dálce lesy a děti, jak chodí na borůvky a pasou husy. Já jsem tam vždycky stála a hrozně jsem brečela, protože mě pořád zastrkovali a říkali: ´Nesmíš se nikde ukazovat, protože by nás zabili, tebe by zabili a nás taky a měla bys nás na svědomí.´ Tohle když vám říkají, mně bylo tenkrát asi třináct, tak na vás kladou ti lidé kolem strašnou zodpovědnost."