Váha rizik

r_2100x1400_radio_praha.png

Čtveřice českých tajných služeb žila do úterka v nadějném očekávání. Sněmovna měla urychleně projednat vládní návrh, který by zpravodajcům dával více pravomocí. Poslanci ale nakonec návrh na program jednání odmítli zařadit. Jak uvádí Zdeněk Vališ, česká vláda se sice snažila jít s dobou, poslancům se zase nezamlouvala rizika s tím spojená.

Největší pozornost vyvolaly dvě vládní představy. Jednak by všechny tajné služby mohly používat střelnou zbraň, jednak by prakticky každý měl povinnost poskytovat tajným službám informace, pokud o ně bude požádán. Představa ozbrojených špionů se víceméně nesetkává s apriorním odmítnutím. Pohybují se v oblasti, v níž dosti často panuje pěkné dusno. Má to tedy svou logiku. Z vládního návrhu také vyplývá, že by nešlo o policejní podobu užití zbraně. Zpravodajec by mohl sáhnout po zbrani pouze v případě, kdyby mu šlo při akci o život nebo kdyby byl nucen chránit majetek služby.

Mnohem choulostivější je ale nárok tajných služeb na nezbytnou pomoc od kohokoliv. Nyní mohou zpravodajci sice o informace požádat, ale oslovený je může poslat do háje. Dosti zásadní novinka ve vládním návrhu vyvolala u mnohých lidí mrazení v zádech. Zazněly hlasy, že v tomto ohledu už jde návrh zákona nad přípustnou mez omezení základních lidských práv a svobod. I kdyby se ale vládní představa prosadila, je zcela zřejmé, že by došlo ke kolizi s jinými zákony. Například s tím, který zaručuje ochranu osobních údajů. Vždyť zpravodajci by vlastně dostali právo na nepřetržitý přístup k informacím o telefonátech, e-mailech, bankovních účtech či o lékařských diagnózách. A ty se dají použít všelijak, nejen k tomu, aby naplnily obsah činnosti tajných služeb, kterou jim vymezil zákon.

Na druhé straně je možné si položit otázku, zda česká veřejnost vzhledem ke zkušenostem z minulosti není náhodou příliš přecitlivělá a zda na tajné služby stále nepohlíží jako na komunistické estébáky. Ve vládním návrhu bylo navíc získávání informací vázáno na upřesňující dodatek v působnosti služeb, nešlo tedy o volné nakládání s informacemi. Stoprocentní záruku, že informací nebude zneužito samozřejmě nikdo poskytnout nemůže, stejně jako ji nikdo nemůže poskytnout dnes. Takové záruky ostatně nemůže zajistit sebedokonalejší zákon a sebedokonalejší kontrola v žádné demokratické zemi. Tajná povaha operací vždy sváděla, svádí a bude svádět k postupům, které nemilují příliš světla. Nemluvě už o tom, že určité instituce určitých povah mají tendenci hledat pro sebe stále výhodnější pozici v politickém systému. Proto se také pravomoci tajných služeb v uplynulých letech ve většině zemí alespoň spíše snižovaly.

Vítr do plachet jim ale znovu zafoukal po loňském 11. září. Ani Česká republika nestojí v bezpečnostním snažení mimo logiku vývoje a vláda jde v tomto ohledu takříkajíc s dobou. Nese to s sebou přirozeně jistá rizika. Otázkou je, jaká rizika přináší stav, když se vše nechá při starém.