Dnes bych vám rád přiblížil Vánoce, tyto nejkrásnější svátky v roce, pohledem katolického kněze, pro něhož znamenají nejen čas rozjímání a pohody, ale také služby věřícím. Když jsem přemýšlel nad tím, za kterým knězem se vypravit, vzpomněl jsem si na toho, kterého v Česku zná snad každý. Má mnoho přátel a známých mezi významnými osobnostmi v Česku, mezi sportovci, zpěváky, moderuje zajímavé diskusní pořady v televizi, často bývá hostem nejrůznějších akcí po celé zemi, některé sám organizuje, ale také si s chlapci rád zahraje fotbálek.
Zbigniew Jan Czendlik, foto: Jan Sklenář / Český rozhlas
Jmenuje se Zbigniew Jan Czendlik a je děkanem římskokatolické farnosti ve východočeském Lanškrouně. Svým způsobem je to misionář pracující v zahraničí.
"Žiju v Lanškrouně, předtím jsem jeden rok žil a pracoval v Náchodě a už jsem tady v Česku dvacet let. Já s nadsázkou říkám, ale opakuji to po jednom mém předchůdci, že už tady dvacet let kazím lidi v Lanškrouně, ve své farnosti. Ale od začátku. V roce 1992 jsem od mého katovického arcibiskupa Damiana Zimonia dostal nabídku, zda bych to nezkusil v Česku. Královéhradecký biskup Karel Otčenášek se na něj obrátil s prosbou, zda by nějak nevypomohl církvi tím, že by poslal sem do práce nějakého svého kněze. A protože arcibiskup Zimoń dobře věděl, že pocházím z Těšínska, tak předpokládal, že umím česky. Musím říct, že jsem se tomu ze začátku bránil, protože česky jsem vůbec neuměl. Jediná dvě slova česká slova, která jsem znal byla Pozor, vlak!, a nic víc. Navíc musím říct, že kdyby to byla nabídka práce ve Francii, v Anglii, ve Spojených státech, v Kanadě, nebo někde jinde, tak bych byl možná nadšený, ale Českou republiku jsem tak trošku vnímal, že je to za trest. Řekl jsem si: Pane Bože, za co mám jít do Čech!? V těch pohraničních regionech, tam, kde jsem žil, jsme sice byli sousedi, měli jsme k sobě blízko, ale na Těšínsku existovaly trošku předsudky vůči Čechům, Češi je zase měli vůči Polákům. Nepatřil jsem tedy mezi ty, kteří by v sobě měli obrovskou lásku k českému národu. No ale proto, že jsem vychován v poslušnosti k autoritám a nadřízeným, řekl jsem, že to zkusím. Můj arcibiskup mi také přislíbil, že umírat tady nebudu muset a když se mi tu nebude líbit, tak se mohu vrátit. Já jsem tu ale takhle silně zakotvil a už jsem v Česku dvacet let. Dnes už vlastně nevím, kde jsem doma, jestli v Polsku, nebo tady, a už nevím, jestli jsem Čech, nebo Polák. Když jedu do Polska, tak ten první, druhý den lidé poznávají, že mám nějaký divný přízvuk. Pak většinou říkají: No, ale pan ładnie mówi po polsku! Pro mne, jako Poláka, pořádná ostuda. Někdy to dokonce zapřu a nepřiznám se, že jsem Polák a říkám: No, ano, a také to stálo hodně práce než jsem se tu polštinu, tak těžký jazyk, naučil. Tak to je takový můj příběh. No a po roce mého působení v Náchodě mi biskup Otčenášek nabídl farnost Lanškroun. Sem jsem přicestoval v roce 1993 a vystřídal jsem mého předchůdce pátera Josefa Kacálka, mimo jiné velmi vzácného člověka. Tady jsem si vybudoval takové krásné zázemí."
Kdy pro římskokatolického kněze Vánoce začínají? To zřejmě není až ten 24. prosinec...
Římskokatolický kostel v Lanškrouně, foto: Farnost Lanškroun
"No tak, Vánoce... Jak jsem mluvil o tom mém hektickém životě, tak zrovna v době předvánoční a vánoční to u mně kulminuje. Řeknu něco, co se možná někomu nebude líbit, ale já se těším, když Vánoce skončí. Já si už v říjnu pouštím koledy, protože pak opravdu nebudu mít čas na to, abych si je poslechl o Vánocích. Ale to samozřejmě říkám tak trošku s nadsázkou, s legrací. Pro mně Vánoce začínají dobou adventní, tou přípravou na Vánoce. Společně s městským muzeem, a městem, s kulturním centrem a tak dále tady děláme spoustu kulturních akcí, adventní koncerty, trhy, já už ani pořádně nevím, co všechno. Snažíme se lidi tak trošku připravovat na vánoční dobu, protože ta je hrozně krátká, hrozně rychle to uteče. Začínáme tedy už v adventu a doba vánoční končí svátkem Tří králů 6. ledna. Ta doba patří k mým nejoblíbenějším, stejně jako u mnohých lidí, ale na práci nejnáročnějším. Pro mně hlavním úkolem v době vánoční je vytvářet v kostele a kolem sebe takové prostředí, aby se lidé cítili co nejlépe, aby cítili skutečně tu příjemnou vánoční atmosféru, aby Vánoce ztotožňovali s vůni cukroví, bramborového salátu, kapra. A pochopitelně jsem rád, když pro tyto lidi jsou Vánoce ještě o něčem jiném - když jsou skutečně o narození Ježíše jako spasitele, když Vánoce jsou pro tyto lidi o narození lásky. To pak jsem moc šťastný. Právě na to se v době vánoční soustřeďuji. A dá mi to někdy tolik práce, že už poslední léta tady na faře nemám ani vánoční stromeček, nemám ani betlém. Mám krásně vyzdobený kostel. Myslím, že tak vyzdobený kostel o Vánocích, jak máme my v Lanškrouně, nenajdete druhý v České republice! To se vsadím. A to není pýcha, to je myslím realita. Stojí za to ten kostel vidět. Takže se snažím o to, aby ta vánoční doba na lidi co nejlépe působila. Jsem rád, že Vánoce jsou, protože lidé alespoň na chvíli jsou na sebe jakoby hodnější, jsou více přívětiví, v době Vánoc si dávají dárky, dokážou se na sebe usmívat. V době vánoční celý svět najednou zkrášlí. Z historie víme, že když se bojovalo, tak se válka přerušovala, alespoň na dobu Vánoc byl klid zbraní. To je taková ta přidaná hodnota vánočních svátků, svátků narození Ježíše."
Zkuste popsat vaše osobní vánoční svátky, ty hlavní. Dejme tomu, že je 24. prosince, Štědrý den, je ráno, vstal jste z postele a...
Foto: Julia Freeman-Woolpert / Stock.XCHNG
"Vstal jsem z postele a jsem hrozně nervózní, protože máj před sebou jeden z nejdůležitějších dnů v roce. Čeká mě půlnoční a nejdůležitější kázání za celý rok, protože vím, že do kostela přijdou nejen ti, kteří do něj chodí pravidelně, ale i ti, kteří se tam zastaví jen jednou v roce, na Vánoce. Chci je prostě nějakým způsobem oslovit. Od rána přemýšlím, co těm lidem říct. Přemýšlím takto prakticky celý tento den, a celý den se mnou skutečně nic není. Takže vstanu, pochopitelně zkontroluji, zda je v kostele všechno v pořádku, a pak už pravidelně jdu na Štědrý den ke známým na oběd. Oni mi k obědu vždy chystají štědrovečerní večeři. To, co oni budou jíst večer, já jím už v poledne, protože já raději zůstávám na Štědrý večer doma sám. Říkám, že tímto se jakoby solidarizuji s těmi, kteří jsou tento den sami, protože nemají jinou volbu. Už nikoho nemají, jsou v zaměstnání, jelikož i tento den je někde třeba pracovat. Takže já jsem večer raději sám. Navíc tím, že jsem před půlnoční trošku nervózní, nejsem zrovna společensky naladěný. Když mám něco před sebou, jsem trošku víc soustředěný na sebe, pořád o tom přemýšlím a nejsem takový, jak mě lidé znají. Oni se pak ptají, jestli mi něco není, a já říkám, že mi nic není, ale jsem soustředěný na to, co mě čeká. Zajdu si ještě do kostela, už tam rozsvítím, protože už je tma, rozsvítím stromečky, a někdy se stane, že na to rozbalování dárků v rodinách tu a tam zajedu. Myslím, že vánoční svátky jsou svátky rodinnými, a tak nechci svou přítomností tu rodinnou atmosféru narušovat. Oni mi sice řeknou, že ne, že mě mají rádi, že jsem součástí rodiny, ale přece jen si myslím, že tam zrovna tento den nepatřím. Takže někdy, tu a tam, kolem osmé, deváté hodiny zajedu na kávu, podívám se, co a jak, co kdo dostal, někdy si pod stromečkem najdu také něco pro sebe, no a pak už v těch jedenáct hodin jsem v kostele, protože o hodinu později máme půlnoční. Jsem tedy v kostele, protože se už připravuje hudba, kostel je otevřený, lidé už začínají chodit, už se shromažďují před kostelem. No a pak přijde půlnoční mše. Po půlnoční někdy s nějakými přáteli a kamarády zajdeme ještě na faru, dáme si skleničku slivovice, nebo šampáňo, oslavíme Boží narození. Pak jdu poměrně co nejdřív spát, žádné zdržování na faře, jen slavnostní přípitek. Ráno musím brzo vstávat, protože v osm mám první mši, potom v půl desáté hlavní mši v hlavním zdejším kostele, a v jedenáct hodin odpoledne potom zase máme vánoční koncert, takže musím být pořád v pohotovosti. Tak to na ten Boží hod vánoční běží. Odpoledne nebo navečer se také občas zastavím někde na kafíčko. No a na Štěpána, na druhý svátek vánoční, mám zase mše, ale po té polední mši už pro mne Vánoce jakoby končí. Pak mám chvilku čas pro sebe, většinou jsem na druhý svátek vánoční jezdíval domů, abych se potkal se svými nejbližšími, se svou rodinou."
Sám jste řekl, že svátky vánoční končí na Tři krále, 6. ledna. Předpokládám, že nějaké tříkrálové záležitostí také u vás probíhají...
Tři králové|Foto: Miroslav Zimmer, Český rozhlas
"Pochopitelně předtím máme mši na závěr občanského roku vždycky na Silvestra v 15 hodin. Musím také připravit pro farníky - oni se na to těší, já zase se na to moc netěším - takové bilancování. Tak, jak americký prezident podává zprávu o stavu unie, já mám také takovou. Lidi hlavně zajímají čísla: kolik bylo svateb, kolik bylo křtů, kolik lidí zemřelo, kolik se narodilo, kolik se ve sbírkách vybralo peněz, kolik se utratilo, co kolik stálo. To je vždycky na toho 31. prosince, a pak máme Nový rok. Já nemám rád Silvestra, protože prvního musím do práce. Zase mám slavnostní mši na Nový rok, ale tu a tam také někam zajmu. Už jsem tady kdysi dělal i na faře Silvestra, což bylo docela divoké, pak jsem byl docela unavený... No a pak přijdou Tři králové a tím doba vánoční končí. Máme tady Tříkrálovou sbírku, kterou dělá Charita, a my se do ní ve farnosti pochopitelně připojujeme. Hlavními tahouny té sbírky jsou naši skauti. Končíme na Tři krále už tradičně mší. Končíme tu dobu vánoční i takovou vánoční hrou, kterou hrají studenti, žáci a učitelé Základní umělecké školy v Lanškrouně. Takže po mši na Tři krále máme vánoční hru a tím to končí."
Určitě se i u vás doma zpívaly koledy. Nacházíte mezi koledami stejné, polské i české, stejná melodie, ale trochu jiný text?
"Pochopitelně Tichá noc, ale to je světová koleda, ale jinak si takovou koledu nevybavuji, aby to bylo podobné. Ale všechny koledy jsou krásné. Je zajímavé, že polské nápěvy jsou trošku jiné než české, ale máme spoustu krásných koled. Já rád poslouchám jak ty polské, tak ty české. Mám rád i to klasické české 'Hej mistře'. Možná, že v Polsku zpíváme koledy s větším nadšením. Lidé znají texty koled, ale málo je lidí, kteří znají alespoň dvě sloky každé koledy, což svědčí o tom, že spíše je posloucháme, než abychom je zpívali. Ale zpívat koledy, a zpívá celý kostel: Bóg się rodzi, moc truchleje... A o půlnoční opravdu zpívá celý kostel. To je zážitek! Něco, jako když se na fotbalovém stadionu hraje velmi důležité mezistátní utkání a celý kotel zpívá dejme tomu 'Kde domov můj'. To vám prostě jde mráz po zádech a máte 'husí kůži'. Když si vzpomenu na mé polské Vánoce, a zpívalo se tam 'Bóg się rodzi', tak ještě teď mám 'husí kůži'. A celý kostel to zpívá, všichni to znají, z paměti to zpíváme. Takže krásný zážitek."
Foto: Archiv ČRo 7 - Radia Praha
Už jste si zvykl na smaženého kapra a bramborový salát? Předpokládám, že v Polsku byla štědrovečerní tabule přece jen jiná...
"No, zase až tak jiná ne, protože ten bramborový salát, ten kapr také patří na polský vánoční stůl. Ale výběr jídel byl mnohem větší. Tady se říká Štědrý den, ale na tom vánočním stole toho moc štědře není. My jsme přece jen měli ten Štědrý den štědřejší, protože byl zvyk, který maminka dodržovala, že muselo být dvanáct chodů. Sice byly různé předkrmy, jedlo se kaši s mlékem, nebo rýží, na sladko, a tak dále, ale to byl jakoby jeden chod. Bylo třeba ochutnat všechno. Dejme tomu..."
Bigos.
"No, bigos ne, protože v něm je maso a u nás se dodržuje něco jako půst. Byla to také jídla chudých, například hrách se sušenými švestkami. Toto jídlo například můj bratr nesnášel. Jednou to také musel ochutnat, a to ještě tehdy ministroval. Byla to pak ostuda pro celou rodinu, protože šel za oltář a tam to všechno zvrátil. Takže jsou tam i jídla, která všem nechutnají, ale to, co dostanete na talíř, musíte sníst. Pak se přišlo po půlnoční, dojídalo se studeného kapra, ale po půlnoční už se mohlo jíst i maso, něco, co je od masa."
Naše vánoční povídání s římskokatolickým knězem Zbigniewem Janem Czendlikem na faře v Lanškrouně končí. Doufám, že jsme i my přispěli k vaší vánoční pohodě.
