Vánoční pohádky a příběhy

Pokud máte, milí přátelé, rádi vánoční vyprávění, pak vás dnes potěšíme. Připravili jsme pro vás totiž vánočních biblické příběhy z nabídky Karmelitánského nakladelství, které připomínají nejenom křesťanskou tradici vánoc, ale jsou také poučné...

V dálce na polích hořel oheň. Když se snášela noc, plápolal jasným velkým plamenem, ale teď už to byly jen žhavé uhlíky a jiskry tančící ve větru. V pozadí za ohništěm bylo vidět pod hvězdami černé kopce. Ovce vypadaly ve tmě jako šedé ranečky a někteří pastýři spali. Kousek od nich spali i občané Betléma. Náhle - tak náhle, že si to málokdo umí představit - se zjevil mezi zděšenými pastýři anděl. Kolem pastýřů se rozzářilo světlo. Pastýři na to zírali s vytřeštěnýma očima a s otevřenými ústy. Strachem se nemohli ani pohnout. "Nebojte se," řekl jim anděl. "Zvěstuji vám velikou radost. Dnes se vám narodil v Betlémě Spasitel. "Je to... Kristus Pán. Toto bude pro vás znamením: Naleznete děťátko položené v jeslích."

Noční obloha byla plná andělů, kteří zpívali. Poté pastýři zase osaměli. Tma a ticho se opět snesly na kopce. Oheň sotva slyšitelně praskal a bylo slyšet jen zvonky na krku ovcí. Nikdo nemluvil ani se nehýbal. Pak najednou pastýři vstali jako jeden muž a vydali se na cestu do města. "Dítě v jeslích," přebírali si v hlavě. A kde jinde mají hledat jesle, než ve chlévě nebo ve stáji? Snad Mariina lucernička jim ukázala dveře v těchto hodinách před svítáním.

Panna Maria asi po celý život vzpomínala na první návštěvníky svého novorozeňátka - na drsné, větrem ošlehané tváře, na jejich záplatované pláště z hrubé látky, na jejich silné upracované ruce, které se tak zvláštně vyjímaly vedle ruček děťátka, a na oči, stále ještě plné andělské slávy a nebeské záře. Brzy se v Betlémě rozednilo a nastal jasný den. Nepřišly žádné blahopřejné dopisy, žádné dary, nebyla tu žádná dekorace, žádná hostina. Ale byla tu radostná novina, zpěv andělů a veliký jásot.

A je tu další příběh, který jsme pro sváteční chvíle vybrali. Jeho název je "Vánoční blázen".

V jedné zemi na Východě žil před dvěma tisíci lety mladý blázen. Jako každý blázen snil i on o tom, že se jednou stane moudrým. Miloval hvězdy. Nikdy jej neunavilo pozorovat je a při tom žasnout nad nekonečností nebe. A tak se stalo, že jedné noci neobjevili novou hvězdu jen králové Kašpar, Melichar a Baltazar, ale i tento blázen. "Ta nová hvězda je jasnější než ostatní", myslel si. "To bude královská hvězda - narodil se nový vladař! Chci mu nabídnout své služby. Vždyť jestliže je to král, bude určitě potřebovat také nějakého blázna. Vydám se na cestu a budu jej hledat. Hvězda mě povede." Dlouho přemýšlel, co by novému králi mohl přinést darem. Avšak kromě své bláznovské kapuce, zvonkohry a jedné květiny neměl nic, co by mu mohl darovat. A tak se z domova vydal na cestu - bláznovskou kapuci na hlavě, zvonkohru v jedné a květinu ve druhé ruce.

První noc jej hvězda přivedla do chudé chaloupky. Tam nalezl dítě, které bylo chromé. Plakalo, protože si nemohlo hrát s ostatními dětmi. "Ach", pomyslel si blázen, "dám tomu dítěti svoji bláznovskou kapuci. Potřebuje ji více, než nějaký král." Dítě si bláznovskou kapuci nasadilo na hlavu a šťastně se rozesmálo, plné radosti. To bláznovi místo poděkování bohatě stačilo.

Druhou noc jej hvězda zavedla do krásného paláce. Tam nalezl dítě, které bylo slepé. Plakalo, protože si nemohlo hrát s ostatními dětmi. "Ach", pomyslel si blázen, "dám tomu dítěti svoji zvonkohru. Potřebuje ji více, než nějaký král." Dítě zvonkohru nadšeně rozeznělo a šťastně se rozesmálo, plné radosti. To bláznovi místo poděkování bohatě stačilo.

Třetí noc jej hvězda zavedla do zámku. Tam nalezl dítě, které bylo hluché. Plakalo, protože si nemohlo hrát s ostatními dětmi. "Ach", pomyslel si blázen, "dám tomu dítěti svoji květinu. Potřebuje ji více, než nějaký král." Dítě si květinu s úžasem prohlíželo a šťastně se rozesmálo, plné radosti. To bláznovi místo poděkování bohatě stačilo.

"Teď už mi nezůstalo nic, co bych mohl králi darovat. Bude asi lepší, když se vrátím", pomyslel si blázen. Avšak když vzhlédl k obloze, hvězda stála na jednom místě a smála se na něj jasněji než kdykoli předtím. A v tom uviděl cestu k nějaké stáji uprostřed polí. Před stájí potkal tři krále a zástup pastýřů. I oni hledali nového krále. Ten ležel v jeslích - malé, bezbranné, chudé dítě. Maria, která zrovna chtěla na slámu prostřít čisté plínky, se bezradně rozhlížela a hledala pomoc. Nevěděla, kam by dítě položila. Josef právě krmil osla a všichni ostatní měli plné ruce darů. Tři králové přinášeli zlato, kadilo a myrhu, pastýři pak vlnu, mléko a chléb. Jen blázen zde stál s prázdnýma rukama. Maria, plná důvěry, položila tedy dítě do jeho náruče. Tak našel Krále, kterému chtěl v budoucnu sloužit. A také věděl, že svoji bláznovskou kapuci, zvonkohru i květinu rozdal dětem, aby měl místo pro Dítě, které mu nyní se svým úsměvem darovalo moudrost, po níž toužil.