Veletržní palác - klenot české funkcionalistické architektury, který nestárne
Byl postaven v letech 1925 až 1928 podle návrhu architektů Josefa Fuchse a Oldřicha Tyla, v té době jako největší stavba svého druhu na světě. Veletržní palác je dnes sídlem Národní galerie Praha a ukrývá sbírky moderního umění, dříve zde ale čile probíhal obchod i společenský život. Bývaly tu kavárny, bufety, restaurace i na svou dobu největší kino.
Nápad na vybudování paláce se zrodil v soukromé společnosti Pražských vzorkových veletrhy. Stála za ním představa budoucího ředitele firmy Václava Boháče, že Praha - nové hlavní město nového státu ve středu Evropy - bude centrem evropského obchodu. A k tomu samozřejmě patřily i veletrhy.
„Začalo se stavět v roce 1925. Stavba se z různých důvodů dlouho protahovala, nicméně v roce 1928 byla hotova a byla otevřena jako dar Československé republice k 10. výročí a konal se tady první veletrh. Poměrně rychle se pak Veletržní palác zaběhl a uvažovalo se dokonce o tom, že bude postaveno celé „Veletržní city“. Měl tam být druhý výstavní palác, administrativní budova, hotel, dokonce se uvažovalo o tom, že sem bude, protože nedaleko je trať, zavedena vlastní vlečka. No ale ukázalo se, že plány jsou veliké, ale peněženka se neplní sama. Takže první veletržní palác zůstal veletržním palácem posledním,“ prozrazuje architektka Radomíra Sedláková.
Funkcionalistická budova byla jednou z prvních staveb svého druhu v Evropě. Byla tak výjimečná, že tehdy ohromila celou řadu světových architektů.
„Včetně Le Corbusiera, který sem přijel. I když se říká, že to odsoudil, že říkal: to je stavba, to není architektura. Ale když si člověk přečte celý popis jeho pobytu tady a jeho diskusí, tak zjistí, že vlastně z něj promluvila pustá závist, protože on tam říká: jak je možné, že tady stavíte takové domy a já dělám rodinné vily? On po takovém úkolu strašně toužil. Za pár let pak začal dělat velké stavby. Ale v té době se mu nedivím, ono by to závidělo hodně lidí,“ směje se architektka.
V prvních desetiletích existence pak Veletržní palác doslova kypěl životem. Kromě veletrhů tam probíhaly také výstavy, byla tam řada restaurací a kaváren, kulečníkový sál, nahoře byla kavárna s terasou a výhledem na Prahu, na každém patře byly bufety. Bylo zde kino pro 650 lidí, nejmoderněji vybavené v Československu. Po 2. světové válce ale přišla pro palác ne příliš šťastná doba. Pražské vzorkové veletrhy byly zrušeny v roce 1951, veletržní aktivity přenesl stát do Brna a Veletržní palác zaplnily štosy papírů.
„Veletržní palác se proměnil v roce 1953 na administrativní budovu. Umisťovaly se sem, vzorkovny malých i velkých firem, různé reklamní agentury, redakce časopisů a byly tady administrativní prostory společností, které se zabývaly zahraničním obchodem. Nefungovalo to ale dobře, protože dům byl postavený pro veletrhy, takže se dělaly různé přístavby, přestavby. Samozřejmě z rychlého a levného materiálu,“ popisuje architektka.
Právě to se podle ní pak podepsalo při požáru, který Veletržní palác zachvátil 14. srpna 1974. Plameny zachvátily celou budovu a hasiči požár likvidovali několik dní.
„Ten dům jako kdyby na to čekal, hořelo úplně všecko. Jediné, co neshořelo, byla konstrukce. Ta ale byla hašením poničená. Nicméně po požáru nikdo nevěděl, co s budovou. Byly úvahy o jejím zbourání, ale protože exteriér byl památkově chráněn, rozhodlo se, že zůstane stát. Ale co s ní? Uvažovalo se, že se tady udělá projektový ústav, nemocnice, studentské koleje, nebo že celý bude věnován muzeu revolučního dělnického hnutí. Pak že z toho bude technická radnice pro Prahu 7 a v rámci toho vznikla otázka, co s Malou dvoranou, protože jsou to otevřené ochozy. A tenkrát se ve Stavoprojektu Liberec, který se toho úkolu sám od sebe bez jakékoliv oficiální zakázky ujal, vznikl nápad, že by tady mohla být galerie současného umění. Vyvrcholilo to tím, že se o Veletržní palác začala zajímat Národní galerie. V roce 1978 ho dostala, v roce 1980 to bylo definitivně stvrzeno a začala rekonstrukce pro Národní galerii,“ připomíná Radomíra Sedláková.
Rekonstrukce se ale protáhla, nakonec trvala až do roku 1995, kdy byl slavnostně zahájen provoz sbírek ve třech podlažích. V roce 2000 byla pak rozšířena na celkem čtyři podlaží a jedno vyčleněné pro krátkodobé výstavy.
„Zvenku člověk nečeká nic moc velkého, protože venku je to takové strohé, ale pokud vejde do Malé dvorany, většina lidí, pokud je trošku naladěna na vnímání prostoru, tak udělá: „jé“. Ona se jmenuje Malá dvorana, protože je půdorysně relativně malá, ale je vysoká přes pět podlaží. Je to ochozová hala završená světlíkem, tedy plná světla. Takže tady není ani potřeba nic vystavovat, aby to byl exponát sám o sobě. Ochozy jsou ale naplněny výstavami, které jsou velmi přitažlivé,“ vysvětluje architektka.
Právě Malou dvoranu považuje za svůj nejoblíbenější prostor Veletržního paláce.
„Jednou jsme tady potkali pána, který tady chodil dokola, a vyšlo najevo, že to je majitel o psychiatrické léčebny ze Švýcarska. Říkal: já si to pronajmu. Je to tak velkorysý prostor tak dokonalých proporcí, který může lidem pomoci se uvolnit. Dneska by takový prostor nikdo nenavrhl. Když se podíváte, jsou to vlastně jakoby obrácené paluby lodí dovnitř do domu,“ popisuje.
Zajímavé na stavbě také je, že jen těžko zde najdete pravý uhel.
„Nenajdete tady pravý úhel, leda tak částech, které byly dodělávány dodatečně. Pozemek je totiž velmi nepravidelný, je víceméně lichoběžníkový, a aby to mohlo vypadat pravidelně na nepravidelném půdorysu, tak to holt musí být nepravidelné. To je třeba jedno z takových těch půvabných tajemství, které stojí za to tady objevovat,“ usmívá se architektka.
Přestože byl Veletržní palác postaven před téměř 100 lety, působí i dnes moderně. „Veletržní palác je vlastně dodneška pro architekty, kteří se zabývají architekturou 20. století, zjevením. On nestárne, ta architektura je naprosto nadčasová, oslnivá,“ konstatuje architektka a historička architektury Radomíra Sedláková.
Související
-
Moderní paláce v Praze
Vydejte se s námi na procházku za zajímavými stavbami, které dotvářejí jedinečnou tvář české metropole.
