Veřejnosti se poprvé v plné šíří představuje dílo Karla Brušáka
Karel Brušák patřil k předním literárním osobnostem českého exilu. Teoretik umění, kritik, překladatel, básník a prozaik. Jeho dílo je bohužel málo známé, protože v posledních desetiletích nevycházelo - doma vůbec, ale ani v londýnském exilu. O to záslužnější je právě vydaná kniha: Karel Brušák - Básnické a prozaické dílo.
Karel Brušák se významně zapojil už do předválečné československé kultury, v době občanské války odešel do Španělska, pak do Francie a nakonec za války zakotvil v Londýně, kde spolupracoval s českým programem BBC. Do vlasti se vrátil už jen krátce po osvobození, pak ale přesídlil natrvalo do Velké Británie. Když v roce 2004 v Londýně zemřel, bylo mu bez měsíce 91 let.
"Karel Brušák byl opravdu tajemná postava českého a slovenského Londýna. Bělovlasý, impozantní stařec s modrýma očima, ke kterému se lidé v BBC skoro nepřibližovali, kterého každý žádal o radu, který od nikoho radu nechtěl, který si držel lidi od těla. A o kterém se stále šuškalo, že je to snad největší žijící český spisovatel v zahraničí, ale nikdo neviděl jeho dílo."
Redaktor knihy Jan Šulc srovnává Karla Brušáka s jeho vrstevníkem a přítelem v exilu Ivanem Jelínkem:
"Ivan Jelínek velice hojně publikoval, jeho poezii mohli čtenáři sledovat celá desetiletí, když se vrátil do Čech po roce 1990, vyšlo mu tady mnoho sbírek, vyšel soubor jeho exilové poezie ve dvou svazcích. Byl přítomen, byl viditelnou osobností české literatury, zatímco Karel Brušák byl legendou. tak jak jsem ho poznal, byl člověkem, o kterém se hovořilo, lidé, kteří ho osobně poznali, o něm hovořili s obrovskou úctou. Ale jeho vlastní dílo bylo možno hledat jen v knížce, která tady vyšla před válkou, v časopiseckých otiscích básní, v exilovém tisku a hovořilo se o něm, spíš než by ho lidé mohli sledovat tak, jako po desetiletí sledovali Ivana Jelínka."
"Já myslím, že Karel Brušák byl spíš z těch osobností, jako Josef Palivec, nebo i Karel Hynek Mácha, u kterých se to dílo vejde do jednoho úzkého svazku, není rozsáhlé, ale o to víc je inspirující,"
dodal Šulc. A Zuzana Slobodová upozornila na další možnosti:
"V knize jsou vzadu všechny reference, vše je pečlivě prostudované a je z toho opravdu pěkná knížka. Ale v té hromadě, kterou mi paní Brušáková dala, jsou ještě poházené různé další texty, to jsou překlady, ještě jsou tam odborné články a další věci, které by potřebovaly vybrat a paní Brušáková říká, že u ní jsou ještě další papíry, staré komentáře z BBC, které nikdo dnes už nemá, které jsou ztracené."
Knihu editorsky k vydání připravila Vlasta Skalická. I ona se s Brušákem osobně setkávala. V doslovu o něm říká, že byl pro každou dobu příliš svůj. Měl vyhraněně kritické názory. Čtenář knihy nemůže přehlédnout, že Brušákovými verši od předválečného období se vine nit nespokojenosti, odmítání, temné deprese. Podle Skalické byl Brušák velmi kritický i k vlastní tvorbě, také proto ji od 50. let nepublikoval.
"Například poslední velká báseň, která vyšla, Veřejnost země, to byl epos, který nahlížel na svět v určitém kritickém okamžiku. Bylo to v roce 1950, myslím zrovna v době korejské války, což se v textu projevilo. Znovu se tam ukazuje jeho pocit svázanosti s děním, s lidstvem jako protipól toho, že to byl člověk silně individualistický a někdo, kdo kráčel světem velmi svérázným způsobem."
Co bylo pro Brušákovu poezii charakteristické?
"Poezii psal hlavně v mládí, ale nepatřil k těm, u nichž to bývá záležitost mladiského citu. On byl vždycky básník velmi poučený, ale neztrácel spontaneitu a v jeho prvních básních byl přítomný i silný sociální cit. I v prózách. Jeho tvorba byla tehdy samozřejmě ještě trošku dekadentní a trošku symbolické. Z téhle směsi často vyskočily i velmi pěkné básně, které můžeme číst a vnímat i po těch desítkách let. Dlužno ale říci, že nepatřil k velikánům poezie, k těm zakládajícím osobnostem české poezie. Nakonec on si ty básničky později psal hlavně pro sebe."
Vlasta Skalická zná i důvody, proč se brušák po válce rozhodl zůstat v emigraci.
"On byl vědoucí už na konci druhé světové války, když se jeho kolegové z BBC vydávali zpět do Prahy. On sem sice taky přijel, ale nechtěl tady zůstat, protože už ve 30. letech vnímal sovětské procesy a podobně. Byl to levicový intelektuál, jako většina intelektuálů v meziválečné době, ale zase vědoucí, který si nic nenalhával. Takže opravdu sem mohl přijet až po Listopadu."
A jak vnímal české prostředí po tak dlouhé době?
"On jistě sem jezdil rád, i když pokud vím, až na výjimky lidi ze své generace nevyhledával. Vím, že se třeba sešel s Pavlem Tigridem a možná s Otou Ornestem. Jako pražský rodák tu žil do té doby, než roku 1936, 1938 odešel. Takže mládí tu prožil, ale vnímal to tak, že je to svět, do kterého patřil, ale teď už se na to dívá skrze sklo, že už k tomu nemá ten přímý vztah, který je vždy tvořen lidmi. Takže samozřejmě vnímal všelijaké kulturní události, sledoval kulturní dění, ale vždycky se vracel do Londýna jako domů. A tady to pro něj bylo nějaké prokleté město, se kterým je spjat, ale ve kterém už nemůže žít. Byl to ambivalentní vztah, která si jistě udržel do konce života."
On přímo použil slova prokleté město?
"Jednou když jsme stáli na rampě Pražského hradu a dívali se v podvečer na Prahu, tak se v tomto smyslu vyjádřil, že to je podivné město, že sice všemu rozumí, rozumí jazyku, ale zároveň to jde mimo něj a prochází tu trochu jako cizinec. Ale zároveň pokud tu byl, tak mu to nezabraňovalo vnímat plně život tady."
