Vítězslav Nezval i jako inzitní malíř a fotograf
V české kulturní veřejnosti se toho dosud o dvojdomosti uměleckého talentu Vítězslava Nezvala mnoho nevědělo. Výstava Hra v kostky - Vítězslav Nezval a výtvarné umění, která před několika dny skončila v Olomouci, představuje známého básníka avantgardy také jako inzitního malíře a fotografa. Současně je impulzem k zamyšlení, zda byl Nezval skutečně tím jednoznačně a přesvědčeně prorežimním veršotepcem, jak by jeho skladby Stalin, Zpěv míru a další napovídaly. Více rubrika Viléma Faltýnka.
"To vlastní výtvarné tvoření, malování - malý podíl. To je opravdu nedělní malování. Ale když třeba vezmeme ty dekalky, tak už je to podstatnější, ale nám šlo ještě o něco jiného: Nezvalovo vidění je výtvarné! Když si čtete jeho předválečné básně, tak tam najdete tolik asociací, které jsou naprosto jasně výtvarné, že to od toho nelze oddělit."
Jak velká ta výstava byla? Co všechno tam mohli návštěvníci vidět?
"Návštěvníci viděli velkou skupinu obrazů, viděli všechny fotzografie, které jsme objevili a které měly ten surrealistický obsah, viděli dekalky (...), ještě tam byly fotografie autobiografické a dokumenty,"
říká Petr Spielmann a dodává, že Nezval měl cit i pro hudbu a také do této oblasti sám prakticky vstoupil. Snad to bylo mimořádností jeho uměleckého imaginace, která zazářila v předválečném poetistickém a surrealistickém období. Znalost jeho surrealistické literární tvorby doplňují fotografie pražských zákoutí a smetišť. Jak je ale možné, že se Nezval dokázal tohoto bytostného vidění po válce zříct? Petr Spielmann upozorňuje na to, že pro své předválečné styky a názory se básník mohl právem obávat o svůj život.
"Já vám tady něco ocituji. To jsem říkal při svém zahajovacím projevu:
Smrt přišla za Stalinem
čistá jak závit růže,
tichá jak spánek po klopotném dni.
Usmál se Stalin. A dřív nežli umřel
promlouval takto Stalin se smrtí:
Tak zemřel Stalin a pověst o tom
po celém světě šla,
že na bílou jeho ruku
bílá holubice usedla.
- Napsal Jan Skácel. To byla atmosféra, ve které jsme žili! Necitoval jsem Milana Kunderu, necitoval jsem Pavla Kohouta, to byly odpornosti. Ale třeba i Petr Bezruč a tito lidi, všichni to dělali. Až na několik výjimek. A Nezval měl jednu nevýhodu proti nim. Já to nemám ani Skácelovi, ani Mikoláškovi za zlé, ale oni se mohli očistit, a Nezval v osmapadesátém umřel. On už neměl šanci.
A ještě jednu věc řeknu: On si z nich těmi básničkami dělal srandu. Protože básník takové potence, takové úrovně jako Vítězslav Nezval... já tady cituji jeho báseň k úmrtí T.G.Masaryka, to je báseň, kdy vám jde mráz po zádech - a když pak napíše ke zvolení Zápotockého: To jsme rádi, že vás máme/ to jsme rádi, že vás známe... a že jste byl kameníkem u Sv. Víta a teď jste tam prezidentem - to přece žádný soudný člověk nemohl myslet, že to míní vážně! V té atmosféře se to ztratilo, ale nějak vnitřně si myslím, že to nebylo možné."
A právě také jeden z vystavených obrazů upozorňuje na to, že Nezvalova loajalita nemusela být prvoplánová a slepá.
"My jsme našli mezi obrazy portrét Klemta Gottwalda v generálské uniformě. Když se na ten obraz podíváte, tak já jsem říkal, že kdyby se to někde zveřejnilo, tak by Nezvala zavřeli. Protože to je portrét notorického alkoholika. Podívejte se na to! je to tvář naprosto primitivní, opravdu alkoholická, a ty výložky, generálská unoforma, ten rozpor je zřejmý. A pak udělal ještě jednu věc: nechal se vyfotografovat, jak tento obraz maluje a to se oblékl do županu, dal si šálu kolem krku, baret na hlavu, obrovsou paletu a je to, jako by renesanční umělec maloval nějakého krále! No prostě, tu ironii z toho nelze vyjmout, když si člověk ten obraz nezaujatě prohlíží, ta tam je."
Spiemlan objevil zajímavé dokumenty i v pozůstalosti, například podporu českých umělců Andre Gidovi, který kritizoval stalinské represe v SSSR. Na tomto předválečném dopise Nezval po válce důkladně začmáral většinu podepsaných umělců, aby je uchránil pronásledování. Je také známo, že se Nezval zastával svých předválečných souputníků, kteří upadli do nemilosti. Podnět, který Spielmann výstavou vyslovil, nepřevrací obraz Nezvala o 180 stupňů, narušuje však příliš jednoznačný, ustálený výklad novými podněty.
"Už v roce 1946 jsem byl u Nezvala, aby mi podepsal Sbohem a šáteček, pak už po roce 1948, kdy jsem ho zval k nám do gymnázia. A to jsem byl tehdy drzý a říkal jsem, že si myslím, že to co napsal Štoll o Halasovi, že to je hrozný a že on byl přece Halasův přítel, tak proč se ho nezastane, a Nezval mi tehdy odpověděl: Mladý příteli, ta věc je velice složitá, ale já vás mohu ujistit, že stojím na straně Halasově."
