Ivo Kahánek: Dvořákovo CD klavírních skladeb je hudební bonboniérou
Uznávaný klavírista nahrál u příležitosti 180. výročí narození Antonína Dvořáka kompletní klavírní dílo Antonína Dvořáka. To zahrnuje větší cykly, příležitostné skladby i několik kuriozit, které byly natočeny poprvé.
Ke klavíru poprvé usedl ve čtyřech letech, v roce 2004 vyhrál mezinárodní soutěž Pražského jara. O deset let později byl po Rudolfu Firkušném teprve druhým Čechem, který dostal pozvánku k vystoupení s Berlínskou filharmonií. Před třemi lety získal jednu ze dvou nejprestižnějších cen světa v oblasti klasické hudby BBC Music Magazine Awards za nahrávku klavírních děl Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů. V loňském roce nahrál a vydal pro Supraphon 4 CD zahrnující kompletní klavírní dílo Antonína Dvořáka. Při této příležitosti poskytl renomovaný klavírista Ivo Kahánek rozhovor.
Skladby pro klavír rozhodně nejsou nejslavnější částí Dvořákova díla. Říká se, že své nejlepší nápady Dvořák umístil do svých symfonií a že i osobně měl lepší vztah k houslím než ke klavíru. Zůstávají tedy klavírní skladby ve stínu poněkud zaslouženě?
Klavírní skladby zůstávají a asi i budou zůstávat ve stínu, protože Dvořákův odkaz symfonické a i komorní hudbě je cennější. Ale aby byly opomíjeny tak, jak jsou, si nezaslouží. Nelze je ale paušalizovat, je to pět hodin hudby. Mnohé ze skladeb jsou skvělé, některé jsou spíš příležitostné, některé pro Dvořáka fungovaly jako skici. Ty, které se pak proslavily v orchestrálním hávu, jsou třeba originálně napsané pro klavír. Třeba Slovanské tance čtyřruční – ty získaly největší slávu v symfonickém provedení stejně jako Svita A dur. Nahrávka souborného díly je připomenutím, že je tady veliká oblast známého Antonína Dvořáka, která se skoro nehraje. Výsledkem by mělo být, že určitá část klavírního díla, která za to stojí, třeba Humoreska číslo 7 si zaslouží být na podiích nejen světových, ale i školních. Aby skladby zněly třeba i při přípravě mladých pianistů, aby potom zněly i na těch největších pódiích.
Je pravda, že se jedná o interpretačně obtížné skladby?
Je to pravda, zejména ty, které na to vůbec nevypadají. U Dvořáka je typické, že i miniatury, které vypadají na to, že si je člověk dvakrát zahraje a umí je, nejsou pro ruku většinou vůbec příjemné, musí se to dost cvičit a nebývá to na tom slyšet. Má celkem málo skladeb, které by oslnily virtuozitou jako třeba u Ference Liszta, nicméně musí se to velmi mocně cvičit. Možná je to dáno tím, že Dvořák jakožto sám violista, měl blíže k poetice smyčcových nástrojů. Ptal jsem se jeho příbuzných, vzdálených potomků, kteří ještě měli informace, zda skládal z hlavy nebo u klavíru. Překvapilo mě, že u klavíru.
Kompletní nahrávku Dvořákova klavírního díla tvoří 4 CD, na kterých je 5 hodin hudby. Jak dlouho jste se na projekt připravoval? Jako dlouho cvičí klavírní virtuóz jednu skladbu?
To je různé, nicméně celková příprava tak obrovského projektu je obtížná a není ideální, když člověk všechno cvičí od nuly. Já jsem měl to štěstí, že jsem se Dvořákovi věnoval už v minulosti. Před asi 10 lety jsem hrál na festivalu ve Skotsku kompletní Humoresky, Svitu a-dur. Výhodou bylo i to, že půl roku před nahráváním jsem odehrál dva recitály na festivalu Dvořákova Praha. Tam se vždy zacílí na určitou část jeho díla. Poté co byly provedeny symfonie a velká část komorní hudby, padla volba na klavírní dílo. Hrál jsem celovečerní recitál v Rudolfinu a byl garantem úspěšného a do zahraničí prodaného klavírního maratonu. Takže jsem nestavěl na zelené louce, zhruba polovina díla tedy prošla i podiem, což je pro nahrávání obrovská výhoda. Další příprava byla přímo na to CD, což mi zabralo asi čtyři měsíce. U Dvořáka nacvičit jednu skladbu je o trochu jednodušší, protože to jsou většinou miniatury. Jeho nejdelší klavírní skladbou je asi patnáctiminutové Téma s variacemi, další je jedna část z Poetických nálad, která má šest minut. Všechny ostatní jsou pak kratší. Dá se říct, že většina z nich se dá za týden bez problémů naučit, důležité je ale dát tomu také nějaký kontext. Trochu jiné interpretační nároky jsou třeba na miniaturní Lístky do památníku, jinak se budete stavět třeba k Poetickým náladám. Není to tak, že se to člověk naučí z nuly na sto a nahraje to. Je třeba získat ještě trochu odstup.
Kdybyste měl posluchače připravit k poslechu, co byste jim řekl, co mají od Dvořákova klavírního díla očekávat?
Když někomu čtyř cédéčko dávám, tak s oblibou říkám, že si to může pustit od začátku do konce. Ale spíš bych mu doporučil vzít to jako hudební bonboniéru a ochutnávat. Je to hudba, která z emocionálního hlediska může navodit velmi příjemnou náladu. Může člověka uvést do lepšího světa. Dvořák byl přirozeným a bezprostředním skladatelem. Skladby nejsou moc kontrastní, bez dramatických zvratů, až na pár výjimek to není boj o život. Jsou to spíše lyričtější kusy, salónní, posmutnělé, emocionálně vřelé. Doporučil bych poslouchat to jako hudební bonboniéru, ochutnat si, vrátit se k něčemu, objevit něco nového. Mít to jako příležitostní věc, která člověku zlepší náladu a uvede do klidnějšího krásného světa.
Která skladba z této rozsáhlé nahrávky je vaše nejoblíbenější?
Je jich určitě víc, protože je dlouhodobě znám a Dvořák do nich vtělil dle mého názoru podobné kvality jako do symfonických děl. Třeba Svita A-dur, z těch pozdějších a hranějších jsou to třeba Siluety. To je sice cyklus miniatur, ale míra emocionální drobnokresby, kterou tam Dvořák dosahuje, je na světové úrovni. Všichni známe Humoresku číslo 7 a celý cyklus Humoresek, který je velmi krásný. To je takový už náš Dvořák trochu šmrncnutý americkou harmonií, trošku inspirovaný jinou hudbou. Ještě bych zmínil Imprompty D-moll, ta je prakticky nehraná, ale prostřední část má až výrazně sukovské ladění. Harmonie a způsob skládání známe z epochy českého impresionismu. V tom je to velmi krásné a zajímavé.
Pro klavír skládal i Bedřich Smetana. V čem se tito dva liší?
Liší se velmi zásadně, protože Bedřich Smetana byl profesionálním klavíristou a jeho zájem o klavír by l primární. On klavíru často svěřoval jen to nejlepší, co chtěl sdělit. Pro něj to nebyl skicář a domácí přítel jako pro Dvořáka, ale hlavní disciplína. Smetana měl kompoziční vzor a to byl Ferenc Liszt s virtuózními kreacemi na klavír. Způsob skládání je daleko virtuóznější, daleko pianističtější, hudba je plná kontrastů. Na druhou stanu Smetana byl kromě své vášnivosti i velký klavírní intelektuál a některé jeho skladby jsou velice prokomponované a kombinatoricky na výši. Dvořák skládal intuitivnějším přirozenějším způsobem. Musíme si uvědomit, že to už stavěl na nějakém základě české hudby, který Smetana vytvořil. Smetana tady stavěl romantickou hudbu na zelené louce. Češi sice měli už spoustu úžasných výsledků v klasické hudbě, byla tu spousta skladatelů, kteří ovlivňovali hudební dění v Evropě. Byli hodně v emigraci a v Čechách vlastně nikdo, nebo nikdo tak podstatný nebyl. V tom měl Smetana spíše takovou zakladatelskou funkci, zatímco Dvořák na to spíše navazoval.
Budete nahrané skladby uvádět i na koncertech?
Chystám turné na pokračování, kde bych chtěl prolnout Dvořákovy životní osudy. Ty jsou celkem pohádkové. On je synem řezníka, který potom získává čestné doktoráty na britských univerzitách a stává se také ředitelem konzervatoře v New Yorku. Řečeno hodně naivně, je to cesta chudého chlapce do světa, což je i životopisně hodně chytlavé téma. Vždycky zdůrazňuji, protože jsem se zajímal o jeho život i hudbu, byl skladatelem, u kterého nenacházíme příliš mnoho patologických nebo extravagantních hvězdných manýrů nebo vlastností. Tam, kde u jiných skladatelů vidíme, že to musely být velmi specifické osobnosti, Dvořák působí jako hodný člověk, rodinný typ, hluboce věřící člověk. I v tom je jeho životní pouť zajímavá spolu s obrovským dílem, které vytvořil. Rád bych udělal recitál z jeho děl, který bude proložen úryvky z jeho života. Představím v něm nejenom jeho „hitovky“, ale i klavírní tvorbu z více úhlů a z více jeho životních epoch. Jak už jsem zmínil, klavír sice nebyl jeho hlavním polem, ale byl jeho věrným průvodcem po padesát let. Jeho první a poslední klavírní skladbu dělí padesát let. Mohl by to být pro posluchače zajímavý literárně hudební večer.
Věnujete se i popularizaci méně známých českých skladatelů, nahrál jste třeba skladby Miloslava Kabeláče. Kteří další čeští skladatelé by si podle Vás zasloužili větší pozornost?
Jsou jména, která nespadají tak hluboko do 20. století, třeba přelomový Josef Suk nebo Vítězslav Novák. Z dvacátého století kromě Miroslava Kabeláče je oblíbený a vynikající skladatel Klement Slavický, dále určitě Bohuslav Martinů. Já jsem natočil ještě souborné dílo Viktora Kalabise, který je taky velice zajímavý. Pak se dostáváme na půdu avantgardy. Klavírní skladby Marka Kopelenta. Jméno Miroslav Srnka je v současné době národním pojmem. Letos se chystám na Pražském jaru vystoupit s klavírním koncertem Miroslava Rataje. To je vynikající skladatel jak klasické, artificiální hudby, tak filmové. Jmen je hodně a vždy jde o to, aby se ve správnou chvíli potkal správný interpret se správným skladatelem. Může z toho být správná spolupráce a dílo se dostat více ve známost.
Během kariéry jste získal několik prestižních ocenění. Klasická hudba není totéž jako zápolení na olympiádě, ale jak důležitá jsou pro umělce vítězství v BBC Music Magazine Awards?
Taková ocenění jsou určitou odměnou za práci a satisfakce. Znamená to, že lidé napříč spektrem od kritiků přes milovníky hudby po celém světě byli tou hudbou osloveni. Druhou věcí je to, že to pomůže kariérně. V umění, které je subjektivní disciplínou, potřebujete nejen mít a umět, ale potřebujete v uvozovkách mít i ten certifikát. Je to vidět na tom, že třeba člověk hraje stejně a buď má cenu ze soutěže a kariérně je na tom stejně a projeví se to na tom, jaké hraje koncerty, v jakých sálech a podobně. Musím říct, že nejsilnějším dojmem z cen, které jsme s Jakubem Hrůšou dostali za CD Dvořák-Martinů, bylo, že jsme si neustále prodlužovali příběh natáčení. Člověk se k tomu vrací. S odstupem zjistíte, že ceny, které jste získali, jsou krásné, ale nejcennější není ten papír, ale zážitek. Když se vrátím k Berlínské filharmonii, pocit být s nimi na podiu je tisíckrát víc než dobré recenze, i když to kariérně pomůže. Ten samotný životní moment, že člověk měl tu možnost, je vlastně nejvíc.
Související
-
Hity klasické hudby
Česká klasická hudba je nejen součástí kultury, historie národa, ale doslova české duše. V letošním roce jsme pro vás připravili cyklus známých hitů české klasické hudby.
