Vlčkovi učili 25 let tancovat děti krajanů ve Švýcarsku
Dvacet pět let vedli ve Švýcarsku Vlasta a Antonín Vlčkovi taneční hodiny. Oba jsou aktivními členy Sokola ve Winterthuru a zúčastnili se oslav 100. výročí Svazu spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku. Antonín Vlček byl profesionální tanečník. Prošel všemi druhu tanců, od společenských po klasické, přes pantomimu i moderní tance. A roztočit to na parketě umí pořád. Ale nejdřív prozradil, jak se seznámil se svojí ženou i jaký byl jejich odchod do Švýcarska.
"Seznámili jsme se v Liberci, kde jsem měl první štaci v Městském divadle jako tanečník profesionál. Ona byla velmi nadšená návštěvnice divadla. Fascinoval mě její účes, protože měla vždycky kratší vlasy než já. Byla zdrženlivá, ale zároveň holka krev a mlíko. Já Moravák, ona z Podještědí. Pak přišel rok 1968. Ten jsme si prožili každý po svém, protože jsme bydleli daleko od sebe. V roce 1970 jsme odešli, každý zase svou cestou. Pak jsem ji přivedl tajně z Itálie do Švýcarska, za velikého strachu. A tam jsme dostali azyl. Žijeme ve Winterthuru, ve městě, ve kterém jsem nechtěl nikdy žít, protože jsem vyrůstal ve Zlíně, kde nebyla skoro žádná kultura. A ta města jsou si podobná, veliké továrny."
V Česku se chodí do tanečních v šatech, ve Švýcarsku v tričku a teniskách
Člověk ztrátou domova touží po kontaktu s krajany, chce slyšet mateřštinu, taky si třeba postěžovat nebo zazpívat při skleničce vína, uvedl Antonín Vlček. Proto začali s manželkou navštěvovat československé mše, které jsou ve Winterthuru každou sobotu.
"Jednou v neděli zazvonil telefon a ptali se nás, jestli bychom nechtěli dělat taneční hodiny, že hledají učitele tance. Já jsem se v duchu usmál, protože se kruh uzavřel. Já profesionální tanečník jsem měl zase možnost tančit. Tady ve Švýcarsku se tanečník velmi těžce uživí. Každý rok musí měnit štaci, prože choreograf se už publiku, které sponzoruje divadlo, okouká. Tak si musí najít jiné působiště a vezme sebou jen ty nejlepší tanečníky a tanečnice. Ti ostatní čekají, jestli je nový choreograf zaměstná."
Jak se liší taneční ve Švýcarsku od tanečních v Česku?
"V Čechách jsou taneční brány nejen jako kurzy, ale jsou také událostí. Patří to k našemu všeobecnému vzdělání. Mladí lidé se pak umí pohybovat ve společenském oblečení. Ale ve Švýcarsku jsou taneční spíše považovány za druh sportu. Muži tu koukají na oblibu tance jako na zženštilost. Do tanečních se chodí stejně jako po ulici, v keckách, džínách, propoceném tričku. Po skončení hodiny se rozejdou. Velmi málo se dá nějaký pár dohromady a vydrží jim to delší dobu. Když jsme byli požádaní vést taneční ve Švýcarsku, tak jsme se snažili naší mládeži ukázat, že to není jen o tom naučit se kroky, ale ukázat harmonii v páru s hudbou i ve společnosti. Naše taneční byly nejvíc oblíbené u babiček a gardedám. Zavděčily se nám tím, že přinášely výrobky své kuchyně jako bábovky, zákusky a pečivo. Taneční byly tak oblíbené, že někteří chodili i čtyřikrát za sebou. Dělali jsme je od října do konce ledna, kdy ve Švýcarsku začíná plesová sezóna. A bylo to poznat. Na sokolských plesech bylo mnohem víc mládeže. Na taneční se k nám sjížděli i z dalších měst. Tak jsme v sobotu odpoledne měli taneční pro mládež a večer pro dospělé. Tím se zase rozvinula přátelství mezi krajany."
Děláte taneční ještě teď?
"Ne, nám už je přes sedmdesát. Mládež vyrostla, vystudovala a musela se i z důvodu povolání rozjet nejen po Švýcarsku, ale i do celého světa."
"Tenkrát to bylo aktuální, když tu byly děti emigrantů, které se ještě narodily v Čechách nebo měly k Česku velké vazby. Teď už jim je 40 nebo 50 a jejich děti, i když některé k nám chodily, už ten zájem nemají," dodala Vlasta Vlčková. Podle Antonína Vlčka, měli o taneční zájem i Švýcaři, ale jen do určité doby.
"Buď se přihlásilo pět děvčat a jeden chlapec, a nebo obráceně. Pomalu to zaniklo, i pro velké vzdálenosti. Tak jsme skončili a věnujeme se Sokolu. Pomáhali jsme vést jako skupinoví vedoucí sokolské tábory mládeže v Rakousku. Teď přijíždí mládež i ze staré vlasti a vedoucí, kteří nám pomáhají. Tedy nám už ne, my už se na to díváme trošku zpovzdálí."
Chodíte si ještě občas zatancovat?
"Občas. Ona zapíská a já tancuju," dodává Antonín Vlček s humorem.
