Významná informace

Přesně před rokem byl podepsán tzv. toleranční patent, tedy doplněk k opoziční smlouvě mezi sociální a ODS. Ta bývá, jak uvádí Zdeněk Vališ, často démonizována. Přesto jí ale nelze upřít ani některé klady.

Pět loňských dohod učinilo partnerství dvou největších stran ještě těsnější a důvěrnější, než jakým bylo do té doby. Vymezilo totiž přísněji a přesněji podmínky, za kterých bude ODS tolerovat Zemanovu vládu. Pokřtěním doplňků opoziční smlouvy na Toleranční patent projevil Václav Klaus svým způsobem vzácný, u něj málo vídaný, smysl pro sarkastický humor. Už císař Josef II. svým tolerančním patentem nekatolíky také jen trpěl, když jim přiřknul například právo provozovat řemesla. Jinak ale ponechal katolíkům nadřazené postavení. V dnešní době interpretují pozorovatelé toleranční patent vesměs tak, že sociální demokracie přistoupila na dohody o dalším omezení vlastní suverenity. Především se ale při každé možné příležitosti zdůrazňuje, že samotný vznik smluvně opozičního svazku, jaký nemá v Evropě obdoby, je zdrojem veškerého zla a nesnází české politiky. Kromě tolerančního patentu se ale nabízí ještě další historické analogie. Samozřejmě s velkou nadsázkou lze přirovnat Česko v době opoziční smlouvy k Evropě po Vídeňském kongresu. Na něm se velmoci po porážce Napoleona dohodly na mocenském uspořádání, jehož základem bylo udržet status quo. A tento systém zajistil Evropě stabilitu na desítky let. Také smluvně opoziční uspořádání je v plnění hlavního cíle - tedy udržení mocenské stability - docela úspěšné. Tento fakt jedni přijímají s porozuměním, druzí s odporem. A většině občanů, kteří nepojímají politiku jako fotbaloví fanoušci, je to víceméně jedno. Často se mluví o tom, že opoziční smlouva znamenala jen rozdělení moci, prebend a vlivu podle politického klíče. Jenže tento jev, nazývaný klientismus, není přece ničím novým. Byl přítomen ve všech polistopadových vládách, za komunismu i v dobách první republiky. Z hlediska etiky se nad tím lze pohoršit, ale na podstatě věci se tím nic nemění. Češi prostě nejsou Američané ani Britové, kteří si i za vlády jedné strany uchovávají silnou, na politice a státu nezávislou soukromou sféru. Proto jsou Češi svým partajničením tak tradičně podobní třeba Rakušanům. A normální občan nemá důvod se domnívat, že politika je v době existence opoziční smlouvy nějak nemravnější než předtím. Z jeho pohledu nakonec vyjde nastejno, zda jeho daně rozhazuje zkorumpovaný odéesák, lidovec, sociální demokrat nebo unionista. Stejně jako dříve to byl komunista a ještě před ním třeba agrárník či národní socialista. Změna poměrů. nastolená opoziční smlouvou, spočívá zřejmě v něčem jiném. Potvrzuje se, že pro rozvoj země není až tak důležité, jakými proklamacemi se ohání vláda, ani jak ho hodnotí novináři a mravní autority. Nakonec vždy záleží na soukromých aktivitách jedinců. A pro ně je podstatná stabilita, předvídatelnost poměrů. Samozřejmě jen tehdy, pokud lidé požívají svobody, demokracie a právních jistot. Tyto hodnoty sice nejsou v Česku zajištěny ještě v té míře jako v nejvyspělejších demokraciích, ale také ne méně, než za kterékoli z předchozích polistopadových vlád. A není důvod se ani domnívat, že by ony hodnoty v brzké budoucnosti zajistila lépe jiná vláda. Prakticky všichni z těch, co to dnes slibují, tuto možnost už před existencí opoziční smlouvy přece měli. Zemanovi a Klausovi se povedlo vytvořit stabilní politický rámec, který v zásadě přeje podnikání a občanským aktivitám. Mohutný příliv zahraničních investic usvědčuje z omylu nebo z demagogie ty, kteří tvrdí, že opoziční smlouva je překážkou na cestě do Evropy. Zeman a Klaus jednali jistě ze sobeckých pohnutek. Ale systém funguje. Určitě také díky tomu, že svobodná média a další nevládní instituce vytvářejí moci dostatečný protitlak, který jí nedovolí činit, co se jí zlíbí. Opoziční smlouva ovšem ukázala ještě něco jiného: že se totiž na vládnutí mohou dohodnout dvě zcela odlišné strany. Možná dokonce lépe, než ty, které vládly do té doby a měly k sobě programově blíže. To je v zemi, uvyklé na malicherné politické hašteření, významná informace. I když mnoha lidem nemusí znít moc libě.